Jako slavný komediální seriál letech devadesátých "Seinfeld" tento článeček není vlastně o ničem. Já se zde jen krátce představuji iDnes blogosférickému publiku a zpovídám se ze své touhy blogovat.
Dnes jsem dostal vyrozumnění z redakce iDnes, že mé žádosti producírovat se na stránkách iDnes se vyhovuje, a že můžu tedy začít s blogovinami kdy se mi zachce. Pospíchám tedy s úvodním příspěvkem, aby si to nerozmysleli, tj. aby náhodou moji schválenou žádost někdo při kvalitářské kontrole nezatrhl, bud´už za výskyt slova jež je v nesouladu s blogerským kodexem nebo za naprosto nemístné a potupné poznámky na úkor blogerské komunity.
Totiž takhle: dotazník chtěl vědět proč si jako myslím, že vůbec jsem zblogovatelný. Abych pravdu řekl, mě podobné otázky nikdy neseděly. To je jako když se vás ptají v pohovoru ve věci navázání pracovního poměru: „a jaké by jste řekl, že máte osobní chyby?“. Vždy jsem bral tento dotaz jako nejapné promakávání, jestli mě to jako náhodou nepřivede z rovnováhy a nějakou těžkou vadu jim na sebe z nouze nevyklopím. Jo tuhle! Nejsem na to zájemcům se podbízet. Odpovídal jsem vždycky nějakým bumerangem: “paní, žádných svých chyb si nejsem momentálně vědom, ale vy máte rozmazanou rtěnku“, a nebo „pane, já jsem v tomhle strašnej lhář, ale měl bych skutečně zájem spíš s vámi mluvit o nabízené pozici a své kvalifikaci než vás tady bohapustě okecávat“. Někdy ta revers psychologie fungovala, jindy ne. Dnes už jsem ale v důchodu, takže lézt na nervy mi takhle zdrojaři už nemůžou.
Redakci jsem tedy dal na vědomí, že jako každý bloger (blogr, blogér, blogař, blogomil) já taky mám tento totálně nezapuditelný pocit, že můj názor na cokoliv je silně fundovaný, spolehlivě informovaný, a přišerně důležitý, protože proniká bez výjimky k samým kořenům diskutované věci, a že je morálně neposkvrněný a logicky nedobytný, tedy precizně dovozený, ale ve své šíři a hloubce ještě i zábavný, psaný prostě a lidsky, a přístupný i čtenáři pomalejšímu, sledujícímu text nahlas s prstem posunujícím se pod řádkem. Tak nějak podobně. Vymýšlím si. Ale přiznal jsem, že jako každý kdo nese svůj kříž evidovaný blogem, rád se vidím v denním tisku, k čemuž není celkem příležitost, nemá-li člověk členství v žurnalistice. Žurmalistika je profese založená, jak to kdysi neobaleně podal pan Hermann Hesse, na intelektuální lenosti, a neschopnosti delšího soustředění.
Jako žádost „Red“ Reddinga z „Vykoupení z věznice Shawshank“ o podmínečné propuštění, moje věc byla vyřízena kladně když vyšetřující komisi ironie nepoděsila. Možná je potěšil můj citát Honzy Masaryka: „Když si nedělám srandu nikdo mě nebere vážně“. Nevím proč, ale je to jistě i můj případ. Každopádně, zdá se, že jsem byl oficielně akreditován jako iDnes bloger a tak jsem tedy iHned váš a na další, že se těším.
