Post premiéra je v naší zemi funkce nevděčná, dá se říct i likvidační. Po stranické stránce stoprocentně, většinou předznamená i konec života veřejného. Zajímavé je, že do této funkce vstupují politici většinou na vrcholu žebříčku společenské popularity aby v zápětí odtáhli se staženým ocasem do propadliště dějin.
Proč se o to premiérování všichni tak perou? Že by v nich byla tak silná zodpovědnost vůči společnosti a mylné přesvědčení, že jim vlastně nic jiného nezbývá? To sotva. Nebo že jsou ti nejlepší? Možná. Nebo chtějí ochunat moc? To už zní líp.
Během 21 let samostatné republiky jsme tu měli deset premiérů a o jednu víc vlád (vlády ODS jsou navíc srandovní tím, že po třikráte svůj mandát jaksi nedokončily , z tohoto pohledu se není co divit jejich voličům. že už je to nebaví). Premiéři se měnili i během volebního období, Závěr jejich kariéry končil hozením přes palubu od svých spolustraníků a záleží jen na tom, jak hluboko dopadli. Z tohoto pohledu jsou na tom nejlépe matadoři Klaus se Zemanem, kteří byli vyhozeni dveřmi a vrátili se oknem. Klaus podal demisi na základě vnitrostranického "atentátu" a přestal se svou rodnou stranou komunikovat do té míry, že z ní nakonec vystoupil. Díky osobnostní vyprahlosti kandidátů se sice dostal na Hrad ale nakonec odešel jako prezident Sjednotitel. Svou amnestiií sjednotil národ v pohledu na něj.
To samé se povedlo i Zemanovi, musel si ovšem dát deset let pauzu na chalupě a s ČSSD ho nepojí už taky nic. Pak tady máme Paroubka, který ač dokázal vyhrát několik voleb, nedokázal sestavit vládu a s odchodem z funkce prakticky práskl i se stranickou knížkou. Rezignací po léta nejoblíbenějsího politika Grosse skončilo s ostudou i jeho veřejné působení, stejně jako uklizení k elektrárnám nejslavnějšího českého striptera Topolánka. Relativně dobře dopadl Špidla, když ho v půlce mandátu vyexpedovali straníci do Brusele. Pak tu máme oblíbeného tichého Tošovského, který zmizel neznámo kam a na kterém dnes nikdo nenechá nit suchou nebo Fischera, kterého před hlášením na pracáku a s dluhy, po taškařici zvané prezidentská volba, na čas zachránil Rusnok. No a pan slušný čistý Nečas skončil tak, že mu ruku nepodá ani Němcová a na odchodu ze své kdysi milované strany už taky ukřivděně pracuje.
Jsem zvědav, s jakou bude odcházet Bohuslav, jestliže se premiérem stane. Jsem zvědav, zda ho sestřelí vlastní lidé, jestli se rozvede se zatím pro nás neznámou manželkou, jestli se po vzoru svých předchůdců ožení, počne dítě, jestli ho bude vyšetřovat policie nebo skončí na nějakém teplém místě, kde by ho nikdo nečekal. Zvyklosti jsou přeci zvyklosti.
