Úplně obyčejná láska

Sedím v kanceláři a píši mail. Přemýšlím nad formulací rozepsané věty a chybí mi to správné slovo. V zamyšlení se podívám z okna, které míří do klidné ulice. Kolem samá vilka, upravené zahrady . Mám pěkný výhled. Rád se z něj dívám. Vidím kus ulice, pár zaparkovaných aut. Sem tam pomalu projede auto, ale jinak je tady klid.

 Pravda, občas se poštěkají raťafáci, které venčí jejich pánečci. Ale to se nepočítá. Vhodné slovo mě stále nenapadlo a tak jsem se z okna koukal trošku déle. Po chodníku se k sobě blíží kluk a holka. Na první pohled je vidět, že se znají. Mrkají na sebe očima na dálku, snaží se tlumit úsměvy na tvářích, ale nedaří se jim to. Těší se na sebe …

 Potkávají se přímo pod mým oknem. Mám je jako na dlani. Jen zvuk mi chybí … Dívají se jeden na druhého, vyměňují si pohledy a pár vět. On je vysoký hubený, ona menší. Kouká na něj do výšky a zcela jistě ji bolí za krkem. Sklání se k ní a dává jí něžnou pusu. V tu chvíli ona zvedá ruce , sepne je kolem jeho krku a táhne ho blíž k sobě. Líbají se, pomalu pohybují rty, hlavu otáčí ze strany na stranu. Má zavřené oči, ale z boku vidím jak je něžná a chtivá. Stoupá si na špičky, aby mu byla blíž. Je to milé.

 Ani mládenec se nechce nechat zahanbit a snaží se. Žádné osahávání se nekoná. Drží ji pevně v náručí a nadlehčuje ji aby byla víš. Líbají se snad  5 minut. Celý svět se v tu chvíli pro ně zastavil. Vystačí si sami dva. Jeden pro druhého jsou teď celý svět.

 Přestali se líbat, ona se postavila na celá chodidla, ale hladí ho po tváři a dívá se na něj laním pohledem. Chytne ji za ruku, dává jí pusu na tvář a pomalým krokem odcházejí …

 … jediné slovo, které mne v tu chvíli napadlo se do mého obchodního dopisu vůbec nehodilo. Začínalo na „L“ a končilo na „A“. Tak jsem tu větu raději celou přepsal.