Rozpuštění Dělnické strany - prázdné gesto z moci úřední

Na úvod musím konstatovat, že nejsem extremista a souhlasím, že proti  projevům extremismu v jakékoli podobě se musíme účinně bránit. Kladu ovšem důraz na slovo účinně. To co jsme zatím mohli sledovat ve sdělovacích prostředcích včetně konečného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, svědčí spíše o rozhodnutí na politickou objednávku silou úřední moci. A to prosím dodávám, že ani v nejmenším nejsem sympatizant DS. Naopak.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je ve své podstatě pouze deklarací státní správy, že ona si může došlápnout na každého z nás a pokud je politická objednávka, bude i „správné“ rozhodnutí. Co se bude dít dál, je asi všem jasné. Dělnická Strana se přejmenuje, celé vedení v čele s jejím předsedou Vandasem se přesune pod jinou hlavičku a celý kolotoč může začít nanovo. Dál budeme zatěžovat státní správu a utrácet peníze daňových poplatníků za elitní právníky.

Abych jen nekritizoval (to jde vždy snadno), je chvályhodné, že se i náš stát rozhodl bránit proti extremismu. Dělnická strana na naši politickou scénu nepatří a zapojení právníků profesionálů jako  pan Sokol, je zcela na  místě. Škoda jen, že výsledek není dlouhodobějšího charakteru. Státní správa má v tomto případě před sebou nelehký úkol, který je jen velmi problematicky řešitelný i rozvinutých demokraciích.

K řešení této kauzy je potřeba přestat se dívat na politickou stranu jako na složitý organismus. Název Dělnická strana a strana sama o sobě není ničím. Jen pojmem, jen názvem bez ničeho. Název můžeme libovolně změnit. Strana je taková jakou náplň ji dávají lidé. Jaký program napíší lidé, jaké plakáty nechají vylepit. Strana je stejná jako lidé kteří ji vedou a kteří přednášejí projevy na setkáních. Strana tedy nejsou jen anonymní stanovy, i ty někdo konkrétní vymyslel. Strana sama není nic. Za stranu musí mluvit konkrétní lidé nebo, jejich projev a je jedno či je psaný, grafický verbální a nebo zda je to jen pouhé gesto – zdvižená pravice.

Z výše uvedeného je zřejmý způsob, kudy by se měl ubírat boj s extremismem. Pokud Nejvyšší správní soud prohlásil, že DS nesla stopy činnosti směřující k potlačení práv jedince a stopy rasismu, měla také označit, kdo, který konkrétní člověk vykazoval prvky tohoto chování. Měl ukázat, kdo o tomto trestně postižitelném chování věděl a kdo ho schvaloval.  Ukázat zkrátka prstem na konkrétního jedince, nebo skupinu osob. Těmto lidem potom udělit tresty, napomenutí, či udělení zákazu činnosti atd. a vyloučit je tak z dalšího vlivu na veřejný život.

Zakazovat stranu jako takovou je netaktické a právně problematické rozhodnutí.Jak vidíme z dnešního tisku, k ničemu to nevede. Postihovat konkrétní lidi je daleko složitější a důkazně problematičtější. Proto si asi naše vláda zvolila tu jednodušší, mediálně viditelnější, ale bohužel také méně efektivní cestu.

Leda, že se vedení ani členové DS žádného takového trestně postižitelného činu nedopouštěli a proto vůči nim není možno takto postupovat. Potom je ale divné proč se rozpouští strana, jejíž členové se chovají v souladu se zákonem …  … protože strana je jen taková jací jsou její členové.