Když to srovnám s tím výletem na Kokořín …

Také svým dětem opakujete věty, které jste slyšeli od svých rodičů? Dělám to často. A jsou to ty samé věty, které jsem jako dítě slýchal doma a sliboval si, že tohle moje dítě nikdy neuslyší. Ty si toho nevážíš … To já v tvých letech… Nemáš žádný jiný povinnosti než školu …   Máš se jako prase v žitě … Prosím Tě, přemýšlej trochu … Co dělají tvoji kamarádi mě nezajímá …  Nemůžeš se trošku víc snažit? … Co v té hlavě máš …

Jakmile něco takového vyřknu, okamžitě se zarazím. Vím, že tohle jsem už někde slyšel. Tohle už mi někdo říkal. Jsou to úplně stejné, obyčejné věty, jaké používali moje rodiče.

To co platilo pro generaci rodičů je už dávno pryč. Doba se mění. Zábava, návyky, možnosti a zájmy které měla naše generace, jsou dnešním dětem takřka neznámé. Kolik děti dnes sbírá známky, odznaky nebo obaly od čokolád? V naší třídě to tehdy dělal skoro každý.

S oblibou dávám k lepšímu vývoj hlášek svých prarodičů. Je z nich patrný postup a rychlost s jakou se mění náš svět.

Můj děda říkal otci: Já jsem v tvých letech (když mu bylo 8 let) chodil nejdál na pole okopávat řepu. Žádná dovolená. To slovo jsme neznali. A ty? Ty se mnou jezdíš na motorce po vejletech …

Můj otec říkal: Já byl v tvých letech nejdál s otcem na skůtru v Horní Lipové a Ty si jezdíš po vejletech, dělat na zahradě nemusíš. Znáš celou naši republiku a dokonce jsi byl i v zahraničí (Maďarsko, NDR) …

Já říkám své dceři : Já byl v tvých letech nejdál u Balatonu a ty máš v 8 letech procestovanou půlku světa…

Je to dobře že mají naše děti možnost poznat to, co bylo předchozím generacím odepřeno. Je to přirozený vývoj. Plníme si své sny. Plní si je i naše děti.

Doma mi říkali, že nejkrásnější přání je takové, které se nesplní. Prý se na něj člověk může těšit, může snít ten sen, jaké by to bylo, kdyby … Když se sen splní, kouzlo je pryč. Našim dětem se sny plní ještě dříve, než je stihnou vyslovit. Možná i proto se nám zdá, že si nastupující generace si ničeho neváží a vše berou naprosto samozřejmě.

Před pár dny jsem vyslechl rozhovor své osmileté dcery. Dívala se s babičkou na zprávy a uslyšela o Wall Street v New Yorku. Zamyslela se a říkala babičce: Babi byla jsi tam někdy? Babička zavrtěla hlavou, jako že ne. Tak si babi představ, že Wall Street je taková malá ulička. Kolem plno vysokých domů. I v poledne je tam všude šero, jak je ta ulička úzká mezi těmi mrakodrapy. Ale babi, jinak tam není vůbec nic. Jen pár lidí v oblecích…   A jak si to tak všechno pamatuješ? ptala se babička zvídavým hlasem.  Nooo … pokračovala dcera, kdyby na Wall Street nebyl Starbucks tak bych si to vážně nepamatovala. Ale já si tam dala horkou čokoládu a byla moc dobrá … jinak tam vážně nic není ….

Vzato kolem a kolem, měla pravdu. Nic tam nebylo. Pojem „Wall Street“ byl větší než realita. Sen byl pryč. Řečeno slovy klasika Járy Cimrmana: Když to srovnám s tím výletem na Kokořín …