Tour de France má další skandál. Dopingová kontrola odhalila v těle vítěze Contadora zakázanou látku. Problém je, že množství té látky je 400x menší než musí být laboratoř vůbec schopna rozpoznat. Kde je hranice dopingu?
Schopnost laboratoří rozpoznávat stopová množství látek v těle roste každým dnem. Dají se odhalit množství a sloučeniny, které před pár lety ještě byly v oblasti sci-fi. Boj s dopingem tak někdy připomíná něco mezi honem na čarodějnice a divadelní komedií. Výmluvy sportovců, intriky, obcházení seznamu zakázaných látek … Má to vůbec smysl? Nemá. Ale spolehlivě to plní stránky novin a za dopingové kontroly se ročně utratí desítky milionů EUR.
Proč vůbec doping zakazovat? Prý se tím chrání zdraví sportovců. Jenže skutečnost je jiná. Špičkový sportovec se kromě talentu neobejde bez péče špičkového týmu trenérů, lékařů, terapeutů, psychologů, chiropraktiků, techniků a „nosičů vody“. Dnes už sportovci dobře vědí, jaké nebezpečí jim hrozí užíváním dopingu. Ale může sportovec přesně vědět, co užívá? Je každý sportovec chemikem? Má možnost zjistit co dostává ve stravě, infuzích, nápojích?
A i kdyby to sportovec věděl, možná by stejně neměl zájem to nevzít. Jeho zájem by spíš byl, aby se na to nepřišlo, protože lepší výkon je pro něj záruka lepšího finančního příjmu. A peníze jsou dnes, v době profesionálního sportu, základní hybnou silou.
Ano, bojujme proti drogám a dopingu ničících vnitřní orgány a klouby. Zejména u dorostenců a mládeže to má svůj smysl. Vrcholový sport světové extratřídy by měl dopingové kontroly omezit na několik základních preparátů a nechat volný průchod tréninkovým a podpůrným metodám. Svět dopingu je totiž stále o krok vpřed a proto se dá s úspěchem předpokládat, že dnešní vítězové sportovních disciplin nejsou čistí, ale pouze je zatím „nechytili“.
Vrcholoví sportovci polykající denně vražedné tréninkové dávky se živí vlastním tělem a opotřebení jejich děla je přirozenou daní za sportovní činnost. Mají právo sami rozhodovat, jak se svým tělem naloží. Dokonce mají právo své tělo i trápit a ničit. Bohužel. Právě proto je většina sportovců v 35 letech už v důchodu.
Bylo by krásné, kdybychom mohli na 100% říct ano, tohle je špatná látka, tu zakážeme. Kdybychom dokázali přesně stanovit množství, ve kterém je tato látka v těle nepřijatelná a garantovat, že nějaké jiné tělo právě tuto látku (hormon) nemůže produkovat ve větší míře. To ale neumíme a dlouho umět nebudeme. Lidské tělo totiž není stroj. Každý člověk se odlišuje od toho druhého. A tak jak může být někdo extrémně vysoký, tak může mít někdo jiný extrémně vysokou produkci růstového hormonu.
