Děda měl pravdu

Začal jsem chodit do tanečních. Bylo mi šestnáct a ve stejné době vzrostla i aktivita mého dědečka směrem k mé osobě. Byl to muž mnoha řemesel. Vyučil se v továrně u starého Kyzlinka a zůstal tam pracovat až do důchodu. Měl spoustu životních zkušeností. Mnoho z nich bylo nepřenositelných, a mnoho jich také není publikovatelných.

 Já jako středoškolák jsem stál na startovní čáře života a on, důchodce, již stál za postranní čárou a z titulu závodníka, který už závod úspěšně dokončil, dával rady těm na startu. Vlastně jen tak trousil. Jeho povolání založené na manuální zručnosti ho nikdy nenutilo vést dlouhé verbální projevy a tak svá moudra spíše pouštěl jen tak do vzduchu.

 Většinou u toho něco dělal a svá moudra říkal, z ničeho nic, jako by ho ani nezajímalo, zda ho někdo poslouchá. Jen je vyřkl a nechal plynout. Na doplňující otázky nereagoval. A proto nám smysl jeho slov mírně unikal. Až dnes, po pětadvaceti letech, si občas na jeho řeči vzpomenu. A najednou vidím tu jeho moudrost a životní filozofii.

 Jeho rady jsem začal vnímat právě se začátkem tanečních. Byl podzim a zrovna jsme na zahradě pálili dřevo, staré větve, ale hlavně listí. Všude bylo plno dýmu, podzimní slunce se jen stěží prodíralo mraky štiplavého kouře. Děda stál opřený o hrábě a koukal na doutnající hromadu listí. Sem tam z ní vyšlehl plamínek a oheň pomalu nabíral sílu. Oči měl upřené do ohně a potichu se ptal, na kolikátou hodinu chodím do tanečních. No přece od osmi do desíti večer, odpovídám mu a líčím, jak si plánujeme doprovázení našich 15ti letých spolužaček potmě domů. Chyba! Hlásí děda. Nejlepší je chodit na pátou odpoledne. Vůbec tomu nerozumím a žádám vysvětlení. Děda se zamračí a říká: Prosím tě v deset večer každý normální otec čeká před sálem, naloží svoji dcerušku do tanku a valí dom … 

 Musel jsem uznat, že na tom něco je a později se mi to potvrdilo. Děda ale pokračoval a odhaloval mi ty nejzákladnější životní pravdy.  Pro koho jdeš tancovat, když je pánská volenka?  No dědo, máme tam dvě nejkrásnější holky a s těma chtějí všichni tancovat. Tak závodíme, kdo u nich bude první …. Zase chyba!!  Kontruje děda. Podívej se, najdi si tam nějakou děvčicu, která není úplně škaredá, ale pro kterou nikdo nechodí. Asi to nebude žádná modelka, ale bude hodná a bude Ti vděčná. A kamaráde, to si užiješ, když na ni budeš hodnej … uvidíš … užiješ si … vůbec jsem to nechápal. Koukal na něj, ale ten den už z něj nic nevypadlo.

 Postupem času, jsem jeho teorii vyzkoušel. A měl opět pravdu. Ty nejhezčí holky, byly nafoukaný a vědomé si své krásy, chovaly se … no … povýšeně. Zato naše spolužačky, které sice nepatřily k nejkrásnějším, měly dobré srdce a za trochu pozornosti a něhy mi vždy snesly modré z nebe. Děda měl zase pravdu … užíval jsem si to …  zatím co moji spolužáci dychtící po fyzické dokonalosti se dál honili za přeludem.

Jednou jsem se dědečka ptal, jak na to všechno přišel. Jsou to životní zkušenosti, nebo ti to někdo prozradil? Děda chvíli vyprávěl o době, ve které žil, o svém starším bratrovi, ale vlastně nic neříkal …   Jen jsem si všiml, že svá „moudra“ hlásal vždy tak aby ho neslyšela babička a ještě jen na „půl huby“ , aby mohl vše popřít.

Tehdy v zimě byly velké mrazy. Děda měl na zahradě železnou vodovodní trubku a v ní zůstalo trochu vody. Trubka praskla a tak jsme ji s dědou na začátku jara zkoušeli opravit. Děda měl na všechno svoje metody. Byl to vyučený kotlař a kotlaři na vše používali hrubou sílu. Děda k tomu ale přidal i trochu „fištrónu“ jak sám říkal. Většina toho co udělal, byla opravdu udělána „po kotlařsku“. To znamená, hodně festovně a navždy. Nutno ovšem dodat, že vždy zachoval funkčnost a to co jednou spravil, fungovalo dalších 20 let.

 Sedíme venku na stoličkách a opravujeme trubku. Děda se snaží utáhnout svorku a nejde mu to. Vynakládá na to veškerou sílu a mezitím cedí mezi zuby, „až se ráno probudíš vedle nějaké děvčice, tak si ju pořádně prohlídni, jak vypadá. Večer byla určitě načinčaná, nažehlená a napucovaná a byla tma. Beztak jste měli popito a to je každá hezká. Ale ráno, je rozcuchaná , nevyspaná, pomačkaná a určitě i odkopaná a tak je vidět i to co ti celů noc skrývala … a když sa ti bude líbit aj ráno … to je dobré znamení … té sa drž.

 Tak tomu už jsem nerozuměl vůbec. Možná jsem se tehdy s nějakou holkou líbal na zastávce, ale probudit se vedle ní, na to jsem si musel ještě pár let počkat. A stejně jsem to potom nevnímal. To co říkal, jsem si uvědomil až mnohem později. Asi to byla ta doba, kdy se z chlapce stává muž.

 Na svého dědu vzpomínám moc rád, byl ze staré školy a měl svůj nadhled.