Americká administrativa již léta obětavě, leč nekompromisně bdí nad světovou spravedlností. Píšou kdesi v Čechlandu v novinách, že chtějí trestat černé pasažery? Tak pozor, Čecháčci. Na černochy nesahat! A že na Slovensku někdo cigání? Tak na cikány tuplem ne, evropští rasisti, jinak něco uvidíte!
V celosvětové krizi šetří celý svět. I americká armáda. Naverbovat jednoho počítačového gamblera je stokrát lacinější, než vycvičit pilota bitevního letounu. Navíc si sedí v absolutním bezpečí vpodstatě v takovém obýváčku a tak trochu vylepšenou počítačovou myší neosobně mydlí teroristy kdesi dole.
Tele nebo hříbě už pár hodin po porodu stojí na všech čtyřech a do týdne se samo pase. A třeba u mravenců, možná, je ten proces ještě kratší. Ale jak dlouho trvá a kolik radostí i strastí to provází, než se dítě samo obrátí, posadí, postaví, udělá první krůčky... Než začne mluvit, než se naučí číst a psát, než začne milovat... A pak z něj nějaký gampler popleta během cesty na jeho svatbu udělá fašírku. A ještě z dalších dvanácti svatebčanů, lidských bytostí... Třináct jednou ranou. A je až hrůzné, že se vlastně ani nic neděje. Jacísi Jemenci. Brabenci. Cítí vůbec fyzickou bolest? Můžou mít i strach? Chodí vůbec po dvou jako my (tedy pokud jsme střízliví)?
Jak to, že se nad takovou tragédií nezastaví svět? Kam spěje naše matička Země? Sežehne ji za pár miliard let Slunce? Zničí ji za pár desítek let bludná planetka? Takové existenciální otázky jsme si před půlstoletím pokládali s kamarády po pěti pivech a pěti panácích - a naskákat poté ze stometrové Mariánské skály na kolejiště železniční trati Ústí nad Labem-Děčín by nebyl problém, pokud bychom se tam dokázali vydrápat.
Antagonistické nůžky přepychu, bídy, falše, nadutosti i ceny lidských životů se nemilosrdně rozevírají. Včera jeden člověk omylem beztrestně zabil třináct jiných lidí. Ve jménu čeho? A co bude dál? Quo vadis, Domine? Quo vadis, světe?
