Napsal jsem patnáct knížek a patnáct filmů, které sem tam promítají v kinech nebo dávají v televizi. Věnovaly se lidským hrdinům, s jedinou výjimkou, a tou byl pes Harýk. Povídka o něm vyšla v časopisu Mladý svět a pak i v knize.
Ke stáru jsem zavzpomínal i na další pejsky a psy, kteří procházeli mým životem. Už od dětství v něm hráli velikou roli, a když jsme se někdy v mých třinácti přestěhovali v podstatě na samotu, mými kamarády byli právě oni. Pokusil jsem se je spočítat a došel jsem k dvanácti, ale upřímně jen šest z nich bych mohl po právu mít zapsaných v občance.
Nejsem psí fanatik. Naši psi žili mimo dům, ale v absolutní volnosti. Měl jsem psy čistokrevné i takzvané podvraťáčky, stavěl jsem jim boudy se zádveřím, se sklopnou střechou, i zateplené, ale stejně většinou žili raději venku pod smrkem pod splývajícími větvemi a sněhovou duchnou. Pes je pánova vizitka a časem si ti dva dokonce jdou do podoby. Rozjímáme s nimi, vykládáme jim o svých starostech i radostech a oni nám rozumějí. Občas se tváří, že přesně ví, o co jde, a my zase slyšíme jejich řeč. A nejsou to ti z televizních talentů, co dokážou malovat a tančit po předních tlapkách, ostatně to by ti naši samozřejmě dovedli taky, kdybychom chtěli my i oni.
Po svatbě byl utrum. Pes mi chyběl, a tak jsem se o něm občas zmínil doma, ale manželka to zamítla. Psi jsou prý pro lidi, co nemají děti, a my máme harantů plnej barák. A navíc zvířata mívají kratší život než lidé. Kdysi obrečela svého kocourka a už nic takového nechtěla.
V devadesátých letech mi nabídla Zdena Frýbová k vydání svůj román Falešní hráči a přirozeně ji zajímalo, co dalšího ještě v nakladatelství chystáme. Jak jsem zmínil titul Vladimíra Mikulici Poznej svého psa, nebylo už o čem. Zdena Frýbová za sebou měla úspěšnou knížku Robin o výchově zlobivého štěněte, věnovala ji naším dětem, a ty se už postaraly, aby se konečně pejsek do naší rodiny dostal.
Jak jsem zmínil, měl jsem ten tucet psů, a jak na ně vzpomínám, vybavují se mi další souvislosti i zapadlé maličkosti. A lidé a chvíle, které jsem už zapomněl, vystupují ze siluet a z mlh. Je mi při tom hezky, i když ne všechny ty epizody provázel happyend, často i smutek a ztráty, i velký smutek a velké ztráty, ale to už k životu patří. A tak společně s nimi se tou dávnou dobou brouzdám.
Samozřejmě mým životem procházeli a procházejí lidé. Životním kamarádem byl Ivan Hlinka, literárním učitelem a velkým přítelem je Vladimír Páral. Patřili k ním Ota Hofman, V.P.Borovička, Josef Vinklář. Nesmírně si cením přátelství s lidmi, k nimž jsem vzhlížel se zbožnou úctou a kteří mě vzali mezi sebe jako rovnocenného kolegu, s Bohumilem Hrabalem a s Arnoštem Lustigem. Deset let jsem pracoval ve Filmovém studiu Barrandov, i k tomu se ve svém vzpomínání dostanu, ale teď představím ony pejsky a psy svého života.Ten první se jmenoval takřka příznačně, Šotek.
