Dnes jsem měl v úmyslu napsat úplně jiný blog. Nostalgickou vzpomínku na tři zamilované písně Ivana Hlinky, ke kterým patřila i Bobkova Veď mě dál, cesto má. Pak jsem si ale přečetl arogantní projev pana Rusnoka z návštěvy v Mostě a nostalgie šla stranou.
Hloupá a promiskuitní vláda Petra Nečase, Jany Nagyové, namyšleného Kalouska a všemocné, prodejné a dnes již na smetišti dějin tlející K. Peake požrala sama sebe a nastolila v naší zemi bezvládí. Bez vlády ale žádná země nemůže existovat, a tak nám náš pan prezident najmenoval takovou provizorní, vpodstatě obětní vládu, která samozřejmě nebude rozhodovat o žádných zásadních věcech, ale bude prakticky dbát jen o to, aby byl v obchodech s potravinami chléb a také mléko, aby v ulicích bylo bezpečno a lékaři aby mohli léčit. Jenže těm provizorním a obětavým a obětovaným časem nějak narostla ramena. A uzurpují si naprosto zásadní pravomoce, na které v žádném případě nemají mandát. Jejich vrcholem je takové jen tak "by the way" prohlášení pana Rusnoka, že jakési těžební limity v severních Čechách jsou vyčpělé a překonané. Tož tedy těžme, soudruzi. Obětuji tisíc svých dukátků, ale říkám: nasrat. Nasrat, provizorní sympatický Rusnoku. My jsme tady desetiletí žili v mlhách a smradech z doutnajícího uhlí, naše děti trpěly záněty průdušek a zápaly plic, my jsme tady dostávali zesměšňované pohřebné tisíc nebo dva tisíce ročně či měsíčně, zametali popílek z vánočně prostřených stolů, a když jsme si tady konečně dobudovali důstojné domovy, tak vy s panem prezidentem budete rozhodovat o naší budoucnosti? To ne. Možná spolurozhodujete o miliardách za prazvláštní devalvaci koruny, možná saturujete něčí konta, ale našich životů se nedotýkejte. Neškoďte. Nebo běžte. Hádejte kam.
