Caligula a růst komunistů

Komunisti prý rostou. Tahle poněkud zvláštní formulace varovně zazněla na pražské konferenci o "komunismu včera, dnes a zítra". Rostou všichni, každá generace asi tak o centimetr (naši čačtí králové a vojevůdci včetně loupeživého Žižky prý neměli ani metr šedesát). Ale proč - asi nejvíc - rostou právě komunisti? Že prý špačci... Údajně rostou proto, že dneska takoví ti obyčejní lidi extrémně závidí těm úspěšným. Ale hlavně... protože prý ty obyčejné lidi dneska pálí (jejich) dobré bydlo. No nevím. Že by zrovna v téhle době "obyčejný lidi" - jak říkala má babička - neměli roupama co dělat? Těžko, Anežko. Já ti dám špačci...

Zazněly na té konferenci i jiné názory. Například že komunismus je už sice historicky přežitý, leč podmínky, ze kterých kdysi povstal, se tak trochu navracejí... Nebo že za to (opět tak trochu) mohou i někteří nezodpovědní porevoluční sametoví politici, protože (tak trochu a někdy i hodně) mysleli jaksi víc na sebe a na své bližní než na revoluční ajdeu, a vlastně kradli nebo přikrádali, skoro (nebo i víc) jako tamti předtím. S tak alibistickým a generalizujícím vysvětlením ale nesouhlasím. A jsem přesvědčen, že dokud si nepřiznáme pravdu, nemáme šanci se z průšvihu kolem nás dostat.

Po roce 1989 jsme se velmi rychle a kontinuálně dovídali, kdo koho (v ulici, v továrně, ve škole, v divadle atd.) nutil chodit do prvomájových průvodů a lepit do oken rudé praporky, kdo jaké lukrativní role ve filmu či televizi proč a zač dostával, kdo jak chytračil a parazitoval - mnoho ochotných papeženců bylo sto v zájmu spravedlnosti (!) i mírně konstruovat a fabulovat. A přiznejme si, že společenská (a spontánně společná) poptávka byla: co nejvíc těch darebných protekčních a doposud nedotknutelných královských zlodějů odhalit, usvědčit a potrestat. Otevřely se i serioznější kanály, než pouhé svědecké špitání sousedů a podřízených, otevřely se dokonce i archivy tajných služeb. A jaký byl výsledek takového hloubkového bezbariérového zkoumání z hlediska hospodářské kriminality? Jeden místopředseda vlády byl obžalován, že snad jakémusi národnímu umělci (herci) věnoval k osmdesátinám obraz od jiného národního (výtvarného) umělce (později byl obraz od takového mazala označen jako bezcenný a žaloba tím pádem bezdůvodná) a jeden ministr české vlády pobyl 11 měsíců ve vazbě snad za to, že bez zdůvodnění překročil svůj reprefond asi o 11 000 kč, což nakonec vydalo akorát tak na přestupek, ministr byl shledán nevinným a z vazby propuštěn. Prostě ti komouši byli tak blbí, že ani neuměli pořádně krást.

Můj vzdělaný a zkušený kolega říká: kdo si chce skutečně pořádně nakrást - pardon, on říká přijít si na slušné peníze - vymyslí a připraví zákon. Je to sice poněkud zdlouhavé, ale zaručené. Za mého dětství byla nejmenším platidlem malinká mince - jednohaléř. Říkali jsme mu jednotník. Za jednotník se nedalo pořídit vůbec nic. Ale s kamarádem Tiborem Pihikem (žili jsme v poválečných Sudetech přistěhovalců) jsme snili o tom, že kdyby nám "každej člověk v týhle republice dal jednotník, což by přece vůbec, ale vůbec nepocejtil, měli bysme na 100 000 krabiček partyzánek nebo na pět sportovních auťáků Felicie", v jakém ve světovém televizním klipu ujížděl pan Štercl stíhanej panem Chladilem na fichtlu (nebo to bylo obráceně...). Později po ztvrdnutí měny a mezd jsme snili dokonce o koruně od každého Čechoslováka. To už by všichni Pihikovci i Švejdovci (asi 100 rodin) měli baráčky se zahrádkami v Litvínově na Loučkách.

Nuže: V takovém případu letadel CASA jsme každý podle ČT komusi přispěli do kešeně asi tak po padesátikoruně (500 milionů). Na státotvorně obětavé nákupy tamiflu a jeho následnou likvidaci jsme dali každý asi tak korun sedmdesát. IZIP přísahajících lékařů stál každého z nás (prozatím) už přes dvě stovky. A za elektřinu ze Slunce budeme solit po dobu asi tak dvaceti let přibližně 5 000 korun ročně. A do toho se budou denně vynořovat další a další kausy a další a další platby. 

A co s tím vším má společného Gaius Caesar Augustus Germanikus zvaný Caligula? Údajně byl považován za osvíceného panovníka a jeho nástup na piedestal byl všeobecně s velkým očekáváním takřka nadšeně vítán. Pak se stal římskou bestií. Kdyby mu pustili seriál Já Claudius a rok dva před svou smrtí tím pádem přestal sebevražedně blbnout, možná by dovládl ve zdraví až do řádných voleb. Ale ti na piedestalech si málokdy umějí říct dost. A hlavně se podle toho i chovat. A přitom ten seriál o Caligulovi (a nakonec i film) vidět mohli.