Kde začíná otroctví?

O hornících, kteří v Ostravě protestovali proti plánovanému uzavření dolů a propouštění, si může myslet kdo chce, co chce. Přitom by si měl ale uvědomit, že to, co dnes hrozí jim, se klidně může zítra stát i jemu. Až zůstanou bez práce, nikdo o nich nebude moct říkat, že jsou flákači, kteří nechtějí dělat. Dostal by po právu tvrdou pěstí po čuni. 

Pan velkopodnikatel, kterému celá léta pod zemí vydělávali slušné peníze, si řekl, že končí. A co je mu do lidí, kteří skončí na ulici, navíc pronásledovaní exekutory kvůli nesplaceným hypotékám? Nebudou mít nic, ale před zákonem budou v pozici těch, kdo nesplatili dluh a tedy porušili zákon.
Styl, jakým uvažují o řešení problémů čeští politici, představili při demonstraci v plné nahotě zástupci Strany svobodných občanů. Rozdávali demonstrantům letáky, kde se psalo, že za všechno můžou ekologické poplatky, které musí těžařské firmy platit státu za znečišťování ovzduší. (Aby byly následně použity na jeho zlepšení, což se ovšem na letáku, samo sebou nepsalo.)
Smutný příběh z Ostravy je jedním z mnoha. Horníků je hodně, jejich situace bije do očí, takže se o nich ví. Lidí, kteří se ne vlastní vinou ocitnou bez prostředků a střechy nad hlavou přibývá. Děláme, že je nevidíme, a doufáme, že nám se to stát nemůže.

Nejhorší je, že podle stejně primitivního mustru jako Strana svobodných občanů přistupují k problémům i ostatní politické strany. Místo, aby aby problémy řešily, hledají údajného viníka. Hromosvod, po kterém by se vztek lidí svezl na někoho jiného.
Zrušit ekologické poplatky za těžbu nikomu nepomůže. V Ostravě a okolí se často nedá pořádně dýchat už dnes. A když se problémy nebudou řešit, ale přehazovat jako horký brambor, skončíme špatně. Jako otroci. Rukojmí našich velkopodnikatelů i politiků.

Největší nebezpečí otroctví je v tom, že přichází nenápadně. Jako rakovina. Máme ho v sobě, ale nepřipouštíme si to.  A když to zjistíme, už je většinou pozdě.