Za kozami v zoo už nikdy

Občas s dcerkou zajedeme do zoo. To nás baví. I když někdy se mi zdá, že jsem ze všech těch zvířat celý paf víc než malá. Když jsme obyvatele zoo šmírovali posledně, lišilo se to od našich předchozích návštěv. Hlavně kvůli kozám. Nejradši bych je nakopl, mrchy rohaté.

První chyba byla, že jsem si vzal na cestu prozřetelně své nejlepší kalhoty a nové černé boty. Manželka i dcerka byly taktéž hezky vymóděné. Chápu, je to rodinný výlet, společenská událost, přesto hezké oblečení prostě do zoo nepatří. Lidí je tam málo a zvířata to neocení. Ono by to vlastně ničemu nevadilo. Jenomže to bychom nesměli s malou stát tváří v tvář kozám. Přímo v jejich výběhu.

Ale všechno pěkně popořádku. Po vstupu do zoologické zahrady nás nejprve přivítaly znuděné opice. Čekal jsem kvůli malé nějakou velkolepou akci od akčních zvířat (hoňku, intenzivní houpání na lanech, vřískot), jenže ta nepřišla. Opice posedávaly venku na sluníčku a na nás kašlaly.

Po chvíli jsem pojal podezření, že některé z nich samou nudou umřely. Ale takto? Vsedě? Nějak mi to neštymovalo. Pak se znenadání trochu pohnuly, takže jsem se uklidnil a přestal vyťukávat do mobilu číslo tísňové linky. Opice zřejmě zaregistrovaly, že je očumujeme. Domnívaly se, že je možná chceme i fotit, protože se pohnuly. Jen tak, aby se neřeklo. Hned zase upadly do hluboké letargie. Fotili bychom je, to jo, ovšem leda v případě, že předvedou větší parádu než mrtvolný sed.

Protože v dalších minutách nic nepředvedly, vydali jsme se zkusit štěstí za jinými opičáky. Primáti dceru zaujali už při dřívějších návštěvách zoo. Pravda, tehdy ještě tolik legrace neužila. Ale dvouletý svišť už umí dávat radost najevo daleko líp. Takže při vstupu do opičího pavilonu pevně doufám, že si tamní potvůrky nevezmou příklad ze svých trapných kolegyň venku a předvedou něco víc.

Uvnitř budovy opicím děkuju za pochopení, protože co předvádějí, je úplně jiná liga. Táta opičák nejdřív obtěžuje zezadu mámu opici. Je si asi vědom naší přítomnosti, tak toho naštěstí nechává. Jsme mu vděční, ušetří nás vysvětlování dítěti, cože to mámě opici dělá. Asi bych musel improvizovat stylem: „Víš, má ji moc rád, tak ji hezky objímá.“

Táta opičák už sice mámu opici neotravuje svým nástrojem, zato jejich děti si řekly, že je načase předvést, co jsou za haranty. Je zřejmé, že to funguje jako u lidí. Samice nedostane ani chvilku volna. Když po ní zrovna nechce něco samec, lezou jí na nervy děcka.

Následuje skvělé opičí číslo. Houpe se máma opice, pak táta opičák. Děti jsou za decenty, aby pak vzápětí skákaly po mámě.

Dcerka to sleduje za sklem. Neví, co říct, tak raději propuká v upřímný hlasitý řehot. Další opice už tolik neřádí, ale to nevadí. Kdybychom už v zoo nic víc nezažili, s představením opičí rodinky vystačíme.

Od opic míříme k pavilonu žiraf. Už zdálky je k naší radosti vidíme ve venkovním výběhu, což se nám zatím nikdy nepoštěstilo. Dlouhokrcí sudokopytníci nám ukazují, co je to výška. A ty ladné pohyby při běhu. Krása. Dcerka na to reaguje otevřenou pusou, občas něco pronese, jenže my jsme vedle z žiraf, takže ji moc nevnímáme.

Od žiraf už vede cesta ke kozám, které mě nutí přehodnotit svůj žebříček nejnenáviděnějších zvířat na této planetě. Na druhé místo odsunují sousedovic čokla. Kozy vypadají z dálky za plotem mile. Když tu najednou manželka navrhuje, abych se za nimi vydal do výběhu s dcerou. Se sáčkem jakýchsi malých kuliček v ruce. Ty jsme koupili za pár kaček u pokladny. Neváhám, jdu.

Když přelezu plot a stojím ve svých naleštěných nových botech v kozích bobcích, hned mě obkličují. Větří jídlo. Nečekám, že sní mě, ale ty potvory dobře ví, co svírám v ruce.

Nebojím se jich. Manželka mi jako kus hadru přehazuje přes plot dcerku a jde se na věc. Chci ukázat dceři, jak správně nakrmit kozu. Jenže místo, aby se seřadily a jedna po druhé si přišly pro příděl, ty ignorantky mě obstoupí a dotírají čím dál víc. Dcerky si nevšímají, ta má v ruce houby. Jdou po mně.

Když začíná být situace kritická, přestávám mluvit na dceru a věnuju se čistě jen kozám. Malá stojí a kouká, co to má jako znamenat a proč si s nimi hraju a ona nemůže. Protože se mi pár koz opírá svými kopýtky plných zelených bobků o mé sváteční kalhoty, říkám jim něco velmi nehezkého a mířím na přilehlý spadlý strom.

Hned poznávám, že ani tam nejsem v bezpečí. Vedle mě se najednou zjevuje koza, která musela vyskočit víc než půl metru. Vedle ní druhá. V panice sypu pár kuliček ze sáčku do dlaně a rozhazuju je do prostoru. To ty mrchy vydráždí ještě víc. Lezu dolů a schytávám další porci nechutně zelených bobků z kopýtek na kalhoty. Manželka zatím křičí, abych dával pozor na malou. Odpovídám, že nevím proč, když jdou všechny kozy po mně.

Jenže je jich najednou tolik, že se přiblíží i k dcerce. Jedna do ní vrazí, divže malá nespadne. Tady už tu srandu utnu. Beru malou a podávám ji přes plot manželce. Jakkoliv to vypadalo ze začátku neškodně, dopadlo to strašně. Kozy budeme příště krmit maximálně přes plot. A hotovo.

Dcera se z toho rychle otřepává, zatímco já přemýšlím, jak navrhnu správě zoologické zahrady zřízení zvláštní školy pro kozy, kde by jim vysvětlili, jak se k nám mají chovat.

To už ale míříme k šelmám, které v pavilonu doplňují mořské ryby a rybičky. Na ty se dcerka vydrží dívat celou věčnost. Jenže tentokrát se jí moc nechce dál. Hrůzu budící lev se rozhodl, že si právě bude řvát jak na lesy. A že mu to jde. Stojím vedle dcery a zvažuju, jestli bude lepší prchnout, nebo dál zkoprněle stát. Vědomí, že sklo oddělující nás od lva snad musí něco vydržet, mně velí zůstat.

Dokonce se osměluji a kráčím směrem k šelmě. Malá mě pomalým a nejistým krokem následuje. Lev naštěstí vidí, že mu to nikdo nežere, představení ukončuje a jde na kutě. Vysvětlujeme tedy dceři, že tato velká kočička papá jenom nehodné děti, na což náš potomek souhlasně přikyvuje, že chápe. Víc než povalující se lvi, ji baví ryby v akváriích, které se aspoň hýbou.

Naši pouť zoologickou zahradou končíme u klokanů, kteří však dcerku pranic nezajímají. Raději sbírá kamínky a klacky. Je načase odejít.

Z parádního výletu jsem si odnesl dvě věci. Od kozích bobků špinavé kalhoty a hřejivý pocit na srdci z vědomí, že se opice chovají jako lidé.