První den na vojně. Jedním slovem mazec. Vidím to jako dnes, i když už je to čtrnáct let. Je začátek ledna roku 2001. Čeká mě pořádné překvápko. Procházím branou kasáren v Mikulově. Cítím, že uvnitř mé hlavy se něco děje. Mozek se asi rozhodl, že začne zelenat. Už je načase, musím zapadnout.
Kráčím v zástupu dalších branců. Jdeme pěkně v řadě za sebou, jak husy. Na sobě ještě civil. Aha, tak tady proběhne ta velká věc. Proměna kluka v chlapa. Adrenalin rozpumpovává mé tělo. Pak naráz napětí opadává. Co to jako je? přemýšlím při pohledu na polorozpadlé baráky po cestě. Čekal jsem větší parádu, ne takové ruiny. Míříme k baráku, ve kterém máme nocovat. Nic moc. Na pokoj s výřivkou to nevypadá. Doufám, že tam aspoň bude čisto a uklizeno.
Najednou to přichází. Vidím jakési magory v oknech. Neřekli mi, že nás posílají do blázince. Mluvili o vojně. Tady to ale vypadá spíš jako v cirkuse. Těm, co na nás z oken řvou a pískají, pravděpodobně už zelená barva totálně zahltila celou mozkovnu. Překryla i ten poslední kousíček místa určeného na zdravý rozum. Jsou to nebožáci. Lituju je. No jo, ale proč vlastně? Můžou mi být ukradení. Kašlu na ně a lituju sebe, do jaké šlamastyky jsem se to dostal. Snad tady najdu i nějakou inteligentní bytost.
Na vojnu jsem šel kvůli tomu, co říkali v televizi. A tam nikdy nelžou. Byla to jakási armádní propagačka. Tvrdili, že na vojně jsou jenom samé parády, přehlídky, vycházky a hlavně peníze. Takový starší fousatý chlápek to popisoval jednomu rekrutovi, kterého zrovna verboval v hospodě.
Jak se ten pořad jen jmenoval? Bylo to něco s čertem. Už vím: S čerty nejsou žerty. Když ten chlápek ve vojenském mundúru mlaďocha naverboval, televizor jsem vypnul. Možná to pokračovalo. Nevím. Mně to každopádně stačilo. Od toho okamžiku jsem byl skálopevně rozhodnutý, že nebudu jako ti simulanti s plochýma nohama a rýmečkou, ale odsloužím si poctivě těch svých 365 dní ve službě vlasti. Nechtěl jsem o ty slibované bonusy přijít.
Tak. A teď stojím před oprýskanou budovou, z jejíchž oken trčí hlavy evidentně nesvéprávných individuí. Asi mají hlad, protože pořád křičí jenom „bažanti, bažanti!“ Cože? Bažanti na vojně? Takovou baštu bych tu fakt nečekal. Usuzuji, že jim hráblo.
Někteří ti mamlasi navíc s rozšklebenou pusou vyřvávají: „Za málo, za nejmíň!“ Těm zeleným mozkům, co nás přivedli od brány, přece musí být jasné, že jsou šáhlí. Jenže ani ti nic neříkají a usmívají se. Asi vědí, co je to za hru. Snad se to taky brzy dozvím.
Vzápětí míříme do budovy, která vypadá vevnitř překvapivě líp než zvenčí. Máme odevzdat civilní oblečení a fasujeme vojenské. Mé krásné rifle se svetrem, bundou a drahými zimními botami letí do pytle a pak neznámo kam. Asi v tom mají dobrý systém. Večer po těch rajónech mi je jistě zase vydají, abych si mohl zajít do obchodu ve městě koupit něco pořádného na zub. Docela mi vyhládlo a tady to nevypadá na nějakou super extra stravu.
Jen mi vrtá hlavou, proč byli u té brány vojáci a přes cestu závora. Snad je nebudu muset uplácet, abych přes ně mohl přejít a v klidu si nakoupit ve městě pár dobrot. To by byla přece šikana, no né? Té se chci vyhnout. Jenže mě tak napadá, že jsem s oblečením musel odevzdat i všechno ostatní, občanku, peníze. V ruce mi přistává vojenská knížka. Ale za tu si asi nic nekoupím. Zatraceně, tohle vědět dřív...
No nic, vyřeším to s nějakým vyšším důstojníkem zítra. Aktuálně mě zaměstnává hromadná akce nazvaná nástup a pak jsem vybrán na své první rajóny.
A tu narážím na problém. Vysvětlují nám, co to obnáší. Žádný úklid malého pokoje. Máme vyšůrovat celou obrovitánskou chodbu a ještě záchody se sprchami. No děs. Mazáci, tedy ti, kteří za pár týdnů vypadnou domů, nám radí, že „co je mokré, to je čisté“.
Sice zvláštní přístup, ale posléze na něm spatřuji spoustu pozitiv. Hadr nemusím tolik ždímat, což zdržuje. Když ho pak rozetřu pomocí smetáku po chodbě, voda se rozjede dál a dál. Je to rychlejší. Nemusím se ani zabývat nějakými fleky, když náhodou na nějaký narazím. Voda to zařídí sama.
Po rajónech sebou plácnu do skvěle ustlané postele (pěkně ustlat umím už z domu, ale tady mé umění dovádějí k dokonalosti) a za chvíli spím jak špalek.
Ještě než usnu, kluci několikrát za sebou zazpívají jednu písničku, prý takovou hymnu. A tak se s nimi učím text:
"Slunéčko zapadá za vysokú horu,
zas je den v prd.li, chvála pánu Bohu.
Zas je den prd.li, na další čekáme,
my se tě civile, my se tě dočkáme."
P.S.: Snad jste pochopili, že takto můj první den v kasárnách neprobíhal. Tak zle jsem na tom nebyl. Podobnost mého prvního dne na vojně s článkem je pouze v tom, že jsem začátkem ledna 2001 prošel branou kasáren v Mikulově (vlastně realitou byly i oprýskané baráky a způsob dělání rajónů). Tím ale nevylučuji, že se našlo pár jedinců, kteří měli při příchodu na vojnu natolik zvrácené představy o fungování armády, že se v článku poznali podstatně víc. Jejich „léčení“ si pak jistojistě mazáci s chutí užívali.
