Vojna není kojná - skandální odhalení u odvodu

Zase se začalo mluvit o odvodech branců, čili vojně. Byť zřejmě v jiné podobě, než jsme ji znali před jejím zrušením v roce 2004. Povinnost sloužit vlasti mě ještě v roce 2001 zastihla. Mé vzpomínky na vojnu se dají shrnout do césarovského „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“. Znervóznil mě už odvod. Zdravotní prohlídka přinesla nečekané překvapení. Mou chloubu přejel pohledem a vzápětí i osahával asi sedmdesátiletý doktor. Teda měl bílý plášť, tak snad to byl doktor. Zatraceně…

Odvod, čili ověření zdravotní způsobilosti, bývala povinnost pro chlapy. Tedy vlastně kluky, protože chlapa z nás měla udělat až vojna. Tak jsem si to představoval. Chtěl jsem jen být tím pravým CHLAPEM. Prostě abych konečně vyměnil tu nešťastnou nálepkou „kluk“ za mnohem prestižnější označení „muž, chlap (chlapák) a borec“.

Potíž byla v tom, že každý kandidát na muže, chlapa (chlapáka) a borce musel nejdřív projít procesem odvodu. To je nechuťárna, která mě straší dodnes. Nemůžu zapomenout kamarádům, kteří přede mnou na vojně byli, že mě nevarovali.

Zkrátka očekávám změření výšky, váhy, maximálně tak ještě bicepsu, když je to brána do kasáren, kde se mám stát chlapem. Jenže na biceps kašlou. Kontrolují jiné věci, které bych ani nečekal. Vzpomínám si, že to opravdu začalo výškou a váhou, tuším mi ještě dali přečíst ta čím dál menší písmenka na papíře. Snad aby mi potvrdili, že blbě vidím. Další procedury si nevybavuji. V paměti mi utkví až opravdová bomba. Tu budu mít v hlavě do smrti.

„Vysvlečte se za plentou,“ povídá mi asi sedmdesátiletý doktor.

„Jako úplně?“ pokládám otázku. Že je stupidní, mi dochází vzápětí, protože před ním stojím jen v trenýrkách.

„Ano, úplně,“ reaguje s vřelým úsměvem. Má mě jednoznačně za blba. „Běžte si za plentu,“ dodává.

Zírám na dřevěnou konstrukci obehnanou látkou. Vypadá to skoro jako ta komůrka, ve které lidé vkládají hlasovací lístek se svými kandidáty do patřičné obálky.

Sundávám si trenky a říkám si v duchu: „Proč nejsem radši u voleb.“

Trenky jsou dole. Doktor, co už hodně pamatuje, to sleduje, a pak s vážným výrazem ve tváři zkoumá pohledem mou chloubu (vlastně ne, v místnosti je celkem zima…).

Žhavý kandidát na titul "nejzvláštnější okamžik mého života" tím však nekončí. Doktor se musí zřejmě i dotykem přesvědčit, že jsem skutečně mužského pohlaví. Jinak nevím. Ten dědek mi na něj fakt sahá!

Mé pocity? Mravenčí mi prsty na nohou, přebíhá mi mráz po zádech, každou chvíli se mi asi rozskočí hlava nebo zkamením s vytřeštěnýma očima. Ale ještě předtím na doktorovi přistane to, co jsem posnídal. Pokud mě hlava zklame a hned se nerozskočí, asi rozšířím počet sebevrahů v našem krásném okresním městě. Jsme v kulturáku, takže nejbližší příležitost k odchodu z tohoto divného světa nabízí záchod. Napustím si umývadlo a utopím se v něm.

Doktor vidí, jak blednu, tak jde rychle na věc. Nachází rukou (na níž je aspoň rukavice), co hledal, aby se ujistil, že opravdu nejsem převlečená ženská. Usmívá se. Asi mi věří. Sundává rukavici a dává na papír jakýsi štempl. Tím je mé pětiminutové představení u konce.

Za pár týdnů mám ve schránce očekávaný dopis, na němž stojí ODVEDEN. Mám nastoupit v lednu k vojenskému útvaru v Mikulově. Už se těším. Hurá do boje. Mě už nic nepřekvapí.