Synův bojový arzenál mi nedá spát

Stalo se. Náš několikatýdenní syn to udělal. A udělal to tak, aby boj s následky nebyl vůbec jednoduchý. Chaos, který tím způsobil, nakonec ještě umocnil hurónským řevem.  

Takovou situaci nelze bagatelizovat, uvědomil jsem si ve chvíli, kdy syn na mé zdvižení jeho tříapůlkilové tělesné konstituce do vzduchu zareagoval vypuštěním obsahu své abdominální části.

Jeho neadekvátní reakce na přípravu k přebalení mě i manželku poněkud zaskočila. A dorazil nás hurónský řev, kterým své představení celý rudý doprovázel.

Zachovat si chladnou hlavu v té chvíli zkrátka nebylo možné. Nastal totální chaos.

Abyste rozuměli, právě tento synův nesofistikovaný čin je v přímém rozporu s mou koncepcí statusu otce. Abych to ještě lépe objasnil… V té krušné chvíli odstartovala má krátkodobá proměna z žoviálního tvora do sice empatického muže, nicméně jsem v tu chvíli rovněž byl, objektivně vzato, naprosto perplex…

Abych s pokakaným synem v rukou nezabředl do naprostého chaosu, začal jsem čisticími ubrousky drhnout podlahu, pocákané dokumenty v šuplíku a další znečištěné předměty, které syn přesně mířenou ranou trefil. Co překvapivě netrefil, jsem byl já.

Byla z toho dobrá zkušenost, která mi budiž poučením do dalších pokusů manipulace s několikatýdenním tvorečkem, jehož jediným životním posláním je v tak raném věku přesně to, co popisoval – jako výsledek ženské výchovy dětí – herec Július Satinský v komedii S tebou mě baví svět.

Pevně věřím, že příští podobné setkání otcovsko-synovského druhu – pokud synátor opět vyrukuje s tak silným kalibrem jako toho dne u šuplíku komody – se odehraje už v mém gardu.

Budu připraven.

Nutno ještě přiznat, že titulek tohoto blogu je zavádějící. Synův bojový arzenál spíš nedá spát manželce, která ve větší míře než moje maličkost každou noc svádí opakovaný boj s jeho zbraněmi. Tu je poblinkaný, tu pokaděný, počůrání je toho nedílnou součástí.

O čem jsem bytostně přesvědčený, tak že můj zážitek od komody s otevřeným šuplíkem je těžce překonatelný. Zároveň na mě působí jako jednoznačný synův vzkaz. Totiž:

„Mami, tati, nezapomeňte! Jste tady pro mě, dokud neovládnu stolici!“

Nám, jeho věrným, vybaveným plenkami a čistícími ubrousky nezbývá, než suše procedit mezi zuby: „Rozkaz.“