Potrkaný Vendelín

Vendelín Halúzka byl odjakživa rarach. Svoju mamu zlobil už jako malý capart a pak mu to aj zostalo. Furt mosel vymýšlat nejakú čertovinu. Svojím rodičom nadělal ostudy, škoda mluvit.

Při vymýšlání všelijakých lumpáren přitom nehleděl na to, estli to od něho schytá malé děcko, nebo třebas aj starší robka. Bylo mu to putna. A najhorší na tem bylo, že za to doma ani nedostal za uši. Byl jedináček, tož to bylo samé Vendelínku sem a Vendelínku tam. Šak to znáte.

Jednú si to tak štrádoval po návsi a vymýšlal, co by zaséj komu provédl. To mu bylo asi patnáct roků. Nesl sa, jak dyby mu patříl celý svět a netušíl, co za překvapení ho v najbližších chvílách čeká.

Zastavil sa u baráku Francka Měchového. Temu nikdo v dědině neřekl ináč jak paprča. Byl furt napaprčený, šklébil se na každého a nikemu nic dobrého nepřál.

Francek měl zahradu velkú jak hrom. A na ní jabka jak vymalované. Zrovna zrály do krásy. Vendelín o nich moc dobře věděl. Šak sa nejednú, když strýc Měchový nebyli doma, díval skulinkú ve vratách, jak hezky dozrávajú.

No a že je hlad sviňa a chuť eště větší, řekl si, že je enom pro teho paprču takého krásného ovoce škoda. Co by sa nemohl poradovat ze slaďučkých jablek aj nekdo jiný.

Vrata byly otevřené, tak sa Vendelín protáhl dovnitř a na dvorku vylomil z plota čtyry prkna. Stačily by aj dvě a prošmýkl by sa jak zmija, ale chtěl eště aj nadělat hodně škody. V zahradě došél ke stromu a pustil sa hned do práce. Enomže netušíl, že néni sám. Francek byl doma a nejakú chvílu už ho pozoroval z kadibudky, kam ho dohnala strašná bolesť ve střevách. Čučel ticho jak myška, co má ten pazgřivec za lubem.

Vendelín sa zatím dostál na strom a pomalu házal dole první jabka. Francek zatím spřádal plán. Chvílu přemýšlal a pak sa pomalu vyškrábal z kadibudky a doplížil k chlévku. Potichučku otevřel ohradu a vypustíl překvapení pro Vendelína.

„Áj, ty pazgřifče, tak tobě sa zachtělo mojích jablek? Tož dobře, daj si, ale eště ti k nim něco přidám,“ zakřičél Francek z plného hrdla. Před nim byli rozběhnutí dva kozli, keří byli vyhlášení v širokém okolí. Nikemu cizímu nikdá nic nedarovali. Rvali sa často aj mezi sebú. A nejedna návštěva odešla od Francka od nich potrkaná, protože byli furt venku.

Vendelína obá zmerčili během chvilenky. Jak ho uviděli na stromě, tož v plotě prorazili další dvě šprušle a rychle k němu.

Vendelína, jak jich uviděl, polélo horko. Krve by sa v něm nedořezal. Jak sa lekl, tož sa mu svezla noha a sletěl ze stromu. Spadl na záda a vyrazíl si dech. Jak ho nemohl popadnút, tož mu eště přistálo pár facek od Francka, kerý při tém použíl najmeněj tucet sprostých slov.

Kozlé zloděja dál trkali, až si Vendelín nadělal do kalhot. Rozbrečel sa a nějak sa odpotácal k plotu a dál k vratom.

Aby teho nebylo málo a dílo bylo dokonané, tož ho na ulici překvapíl jeho tata, kerý sa zrovna vracel z hospody. Měl sice v sobě pár piv a štamprlí, ale oči ho eště neklamaly. Jak viděl upalovat Vendelína s brekem, tož mu hneď bylo všecko jasné. Dožral sa jak hrom a eště mu pár lepanců přidál. Jak ho tak držél, tož mu aj noha vyletěla a Vendelín měl najednú místo malého fleku mapu přes celý zadek.

Naštvaný Francek to pozoroval od vrat. Dyž viděl, že sa sbíhajú ludé z okolí a křenijú sa při téj podívanéj, tož sa take neubránil smíchu.

Od tej doby sa staly dvě věci. Vendelín už na cizí jabka nikdá nešel a dyž nekde uviděl kozla, začal koktat a upaloval, co mu nohy stačily. A občas mu aj nepříjemně škrundalo ve střevách.

http://www.jirik-pisalek.cz/blog/slovacka-dedina