Semifinále s Kanadou i boj o třetí místo s Amerikou se na hokejovém šampionátu podobaly jako vejce vejci. Šancí bylo jako hub po dešti, zato gólů jako šafránu. A na neschopnost vstřelit gól naši hráči dojeli.
„Češi jsou v úvodních minutách aktivnější. Češi jsou od začátku lepším týmem.“Jak hezky se to poslouchalo, když český mančaft překvapil v úvodu čtvrtfinále Kanadu. Jenže, šance sem, šance tam. Ale žádný puk v kanadské brance. A pak najednou bác. Gól. Kanada vede 1:0…2:0.
Další sodu náš hokejový výběr schytal od Američanů v boji o bronz. Hodnocení z domu, z pohodlí křesla, bylo tak snadné: Hokej se nehraje na šance, ale na góly.
Z výkonu našich hráčů budou média žít ještě několik dní. Bude to neveselé čtení s fotkami smutných českých hráčů. Včetně Jardy Jágra, který se prý už nadobro chystá odložit reprezentační dres. Jágr, Voráček, Kovář a s nimi další jen neradi poskytnou rozhovory, v nichž se novináři budou chtít dopídit odpovědi na otázku: Proč se to nepovedlo?
Kdyby u nás nebylo tolik tištěných médií, která jsou povinována přinést pozápasový report, úplně by stačil všeříkající výstup Jakuba Voráčka po prohraném boji o bronz. Řekl stručně, jasně a výstižně: „Měli jsme strašně moc šancí, nedali jsme góla. Jak v nejdůležitějších dvou zápasech nedáš góla, nemůžeš vyhrát.“
Všechny další rozhovory, zpravodajské články a názory komentátorů jsou zbytečné. Voráček řekl vše podstatné. Čeští hráči prohráli, protože v rozhodujících utkáních nedokázali vstřelit gól.
Někdy jejich výkonu chyběla šťáva, jindy kapánek toho pokakaného štěstíčka.
To všechno jsme s lítostí sledovali.
Ale ostudu naši hráči rozhodně neudělali, neprodali svou kůži lacino. Takže i přes dvě závěrečné prohry se zámořím, všechen ten zármutek hokejových nadšenců a fanoušků s vlasteneckým srdcem na správném místě, chci (a snad ne sám) našim hokejistům vzkázat:
HOŠI, DĚKUJEME!
