Najhezčí děvčica v dědině

Éj, že bývalo v Baráčnicách krásných děvčic. A jak sa eště předváďaly a naparovaly jak pávi, kór dyž v dědině potkaly chlapa. Staří kocúrové aj mladí šohaji na nich mohli oči nechat. No co, bylo na co čučet, tož tak to má byt.

Enomže jejich drahé polovičky pro jejich mlsné pohledy neměly pochopení. „Ignácu!“ A plésk. Už ju měl. A dyž sa chlap eště blbě zeptál, za co to bylo, buď chytil eště jednu, nebo sa na něho tá jeho baba škaredě zašklébila a řekla: „Šak sem ťa dobře viděla. Papulu otevřenú, čučels na ňu jak děcko na novú hračku.“

Chlapi mezi sebú najčastějc klábosili o jednéj obzvlášť povedenéj krasavici. Menovala sa Maruška Hořčicová. Měla už nažité neco málo přes dva křížky a uměla vzbudit snáď v každém starém chlapovi mladého šohaja. Ani sa nemosela moc snažit. Stačilo pár úsměvů a už měla každého chlapa ve svojéj moci.

Enomže měla velkú smolu na tých, keří by s ňú vydržali. Dycky sa akorát potěšili její krású a hybaj od ní preč, nedej bože do chomúta. A Maruša už měla roky na vdávání.

Tatíček jí doma říkávali: „Cérko moja, si najhežší děvčica široko daleko, tož měj trpělivosť. On sa nejaký šikovný šohaj brzo ukáže.“ Starý Hořčica měl pravdu, ukázalo sa jich hodně, enomže žádný z nich nebyl podle jejího gusta. A když už sa taký našél, tož zase neštymoval staréj Hořčičce. Šak si svoju cérku hlídala jak držgrešla zlaťák. Žádný jí nebyl dobrý.

A tak si mosel osud najít vlastní cestu. Teda bylo v tém aj trocha zdravého fištrónu jedného šohaja.

Maruška sa jednoho dňa vypravila do lesa na húby. Aby sa tak šumné děvčici nic nestalo, šli s ňú aj dvě její najlepší kamarádky. A ty ju po cestě furt šťúchaly, aby nebyla na chlapy jak paprča. Enomže co mohla dělat? Rodiče ju nechtěli nikde pustit, aby si na ňu náhodú netrúfla nejaká ledačina. Ženicha jí rovného že jí přivedú sami. Enomže čas utěkal a furt nic.

„Maruš, tož sa doma aj trochu ozvi, ináč zostaneš namúdušu na ocet,“ povidá jí Fanyna Malérová. „Já bych aj neco řekla,“ obrátila sa k ní Maruška, „enomže s maměnkú néni žádná řeč.“ povzdychla si kúsek od lesa. Jak si tak ty tři vykračujú, ani si nevšimnú, že je jim v patách Ignác Velen. Temu v dědině nikdo neřekl ináč jak jeleň. Všecko to počúl.

Jak to tak poslúchal, tu sa mu v lebeni zrodil plán. Předběl ty tři baby a na začátku lesa sedl do trávy a začal skuhýňat. „Éj, vy pazúři, šak si mňa nepřejte. Vrátim vám to aj s úrokama,“ volal, aby to děvčice dobře počuly. Ty jak ho zmerčily, hnedkaj sa zvědavě sběhly a hlédaly, proč Ignác tak kňučí.

„Co sa stalo, Ignácu, proč tak hekáš?“ ptala sa ho Fanyna. „Éj, šak bys také hekala, kdybys měla kotrbu potlučenú,“ povidal Ignác. „Před chvílú sem potkál třech takých udělaných chlapú ze súsední dědiny a došla řeč na krásu. Tož sem jim řekl, že nejhezčí děvčica široko daleko je totkaj Maruška,“ líčil Ignác a hezky sa na Marušku učuřoval. Ta sa začervenala jak zralá paradajka. „Šak si to nedali vymluvit, furt mluvili o nejaké hežčí cérce, tak sme sa do sebja pustili. Byli třé, tož ňa přeprali, pazgřivci,“ řikal Ignác. „Tož ty ses za mňa pral, Ignácku?“ To je všecko, co ze sebe dokázala Maruš vypravit. „Prál. Si najhezčí děvčica? Si,“ zvedl Ignác hlas. „Klidně to řeknu aj tvojému tatovi do očí.“

Maruška v tu ranu zbystřila a povidala: „To neuděláš.“ Ignác na to: „Udělám. A když ňa nezrube jak financ kozu, tož příště pudeš na húby se mnú.“ Maruš svojého tatu moc dobře znala a Ignác byl hezký šohaj, tož pravila: „Ujednané.“

Ignác měl za ušima. Eště ten den prošél vratama u Hořčiců na dvorek a zaklepal na dveřa baráku. Vykúkl starý Hořčica, sjel ho pohledem a ptá sa, co tu chce. „Šak sa, tatíčku, du enom domluvit, jak s tú svajbú. Vaša céra Maruška, najhežčí děvčica v našéj dědině, řikala, že to proberem spolém.“ Ve starém Hořčicovi by sa krve nedořezál. Zakřičal: „Có?!“ Vzal pantok a chtěl ho o Ignáca přerazit. Enomže ten hnedkaj: „Tož to snad svojému vnúčátku neuděláte. Šak vůbec nepozná tatu.“ Hořčica sa v tu ranu zarazíl, otočil sa a šmíkl sebú na zém. Omdlél.

Maruška to celé viděla z okénka a smála sa od ucha k uchu. Ignác sa jí líbil věc a věc. Chlapa s takým fištrónem eště nepotkala. A navíc byl aj z dobrej rodiny.

Od tej doby měl Ignác dveře k Hořčicom otevříté. Maruška totiž jeho lež rodičom nevyvrátila a po pár schůzkách na húbách v lesi sa do Ignáca dočista zamilovala. Co nevidět sa dostali aj k temu děťátku a starého Hořčicu ani nenapadlo sa ptat, jak to, že sa narodilo až za rok a půl od téj chvíle, gdy mu tu novinu přišel Ignác řéct.

http://www.jirik-pisalek.cz/blog/slovacka-dedina