Jmenuji se Jarin, příjmení z obav o přílišnou publicitu neprozradím. Jako asi každý správný muž, chlap a mačo samec mám neskonalou touhu doma vařit. Chytlo mě to poté, co jsem dovedl k dokonalosti ostatní domácí práce a hledal další smysl svého bytí. Vaření se tedy logicky nabízelo.
Bohužel musím konstatovat, že málokdy najdu k výrobě svých specialit potřebnou morální podporu u manželky. Pořád jí tvrdím, že je svým odmítavým postojem k mým kuchařským ambicím v ženském světě velkou výjimkou.
Vždyť přece snem každé rozumně uvažující fenistilky (jsem toho názoru, že aspoň trochu fenistilu je v každé ženě) je odpoutat se od plotny a svěřit vařečku s naběračkou svému dychtivému muži. Už jen proto, aby tím lepší polovička zavdala příčinu k pochvale, která může být například v podobě občasného sexu.
Musím přiznat, že své kulinářské umění rozvíjím poněkud pomaleji, než jsem sám zamýšlel. A manželka se mi jednou odvážila říct, že to vidí stejně. Vím, v tomto ohledu jsem v chlapském světě naprostou výjimkou.
Podívám-li se za sebe, tak jsem za těch dvanáct let vystřídal dvě manželky. S jednou to bylo k nevydržení. Ale to jsem ještě neměl ani chmýří na bradě. Byli jsme mladí, měla holt jiné plány s jiným mužem. A pak se s dalšími asi pěti mužskými prosouložila ke zjištění, že ji muži nepřitahují. Takže teď má hodnou přítelkyni a vychovávají spolu korelu a jezevčíka. Ještěže jsem zavčas zpozoroval, že mi do ní dělá soused. Sama mi to jaksi zapomněla říct. Ale moment, chtěl jsem se dostat k něčemu jinému. Co jsme to… Ahá, mé kulinářské umění.
Takže, podívám-li se za sebe, tak jsem za těch dvanáct let udělal velký posun. Mojí specialitou byl v prvopočátku černý čaj s citronem. V jeho přípravě jsem byl vážně dobrý a neustále jsem se zdokonaloval.
Připravoval jsem ho dennodenně asi dva roky, takže není divu, že jsem se po této době cítil čajově vyhořelý. Bylo načase udělat další krok. Novou výzvu představovalo vaření párků. Napoprvé, napodruhé až napopětadvacáté mi ještě praskly. Chtělo to zkrátka cvik. Když se mi napošestadvacáté povedly, měl jsem velkou radost, okamžitě jsem nažhavil telefon a volal kamarádům.
Všem moc chutnaly. Stěžovali si pouze na nepřítomnost hořčice, tak jsem dal každému na talíř jí podobnou tatarskou omáčku. Tatarka zůstala na talířích v tom množství, v jaké jsem ji tam hostům dal. Nechápu proč.
Od vaření párků jsem se po dalším roce plynule přesunul k smažení vajec. Protože jsem nechtěl strávit hodiny pročítáním stovek vygůglovaných receptů, vsadil jsem na svůj mozek. A dobře jsem udělal. Se svým osvědčeným receptem se s vámi rád podělím. Jistě přijde vhod.
Rozklepl jsem vajíčko a ten žlutý nesmysl uvnitř dal bokem. Takzvaný bílek z pěti vajec jsem dal na předem rozehřátou pánev a asi patnáct minut pozvolna griloval. Do vajec můžete v průběhu smažení dle libosti vstupovat vařečkou, nejlepší je nasekat vejce na asi centimetrové kousky.
Po patnácti minutách přidejte kapku olivového oleje a nechte asi pět minut podusit. Na pánev prostě dejte třeba plytký talíř, aby se dovnitř nedostal vzduch. Na závěr můžete (ale nutně nemusíte) přidat pár zrnek soli.
Výsledek vás ohromí. Už nebudete chtít jíst nic jiného.
Když jsem svůj recept představil jednoho večera manželce, láskyplně se na mě usmála a řekla, že jsem moc šikovný. Pak odešla do restaurace, že prý úplně zapomněla na ten sraz spolužáků ze základky. Její škoda, svou prvotinu jsem si vychutnal u vína pozdního sběru.
Manželčina pochvala mě v každém případě povzbudila a utvrdila v tom, že jsem jako chlap, snažící se o zkvalitnění naší do té doby celkem všední a obyčejně domácí kuchyně, u plotny velmi platným článkem.
Dovolím si tedy tvrdit, že v nás, mužích, je více, než by se zdálo. Měli bychom se do vaření zapojovat častěji, aby snídaně, obědy a večeře ve všech domácnostech nebyly jen cítit ženskou rukou. V podání našich lepších poloviček mi ta jídla přijdou taková všední, bez nápadu.
P.S.: Vyzkoušejte uvedený recept na smažená vejce. Nebudete litovat. Pokud vás zaujal, neváhejte a napište mi pochvalnou reakci. Velmi rád se podělím o své další skvělé speciality (palačinky po francouzsku, rýžové bramboráky a podobně).
Vím, asi se zatím nemůžu poměřovat s kuchařem typu Laďa Hrušák. Jsem soudný, na to opravdu ještě nemám. Ovšem vím jistě, že mám na to, abych se časem jeho originálnímu kulinářskému umění alespoň trochu přiblížil.
