Když mám depku, tak žeru

Mám depku. A když mám depku, žeru. Někteří poděsové to chodí vyběhat ve svých nových teniskách a běžeckém úboru. Slunce na ně svítí, ovívá je vánek, slyší zpívat ptáčky. Ať jdou někam. Já žeru. Nejím. Při depce prostě žeru.  

Doma se nesetkávám s pochopením. Dokonce prožívám pozitivní diskriminaci. Snad tomuto spojení rozumím dobře. Manželka mě v podstatě napomíná stylem, abych tak nežral, nebo budu tlustý. Takže to se mnou myslí dobře, což je pozitivní. Zároveň mě však svým přístupem utiskuje, omezuje, čili diskriminuje.

Jsem tak nucen ponížit podstatu svého lidského bytí až na samé dno. Jídlo do sebe hážu potají na záchodě. Prostě si jen tak – v nejmenší a k jídlu nejnevhodnější místnosti našeho bytu – sedím potají se svojí depkou. Samozřejmě zamčený. Občas mě bohužel načapá dvouletá dcerka. V tu ránu se u mě projevuje takzvaná dávivá psychóza.

V okamžiku, kdy žaludek posílá poslední snědené sousto s cedulí NEPOSÍLEJ DALŠÍ! zpět do jícnu a dál v protisměru, si naše malá partyzánka zabuší na záchodové dveře a křičí „táto, de si?“ Nezřídka kdy se stává, že jí nejsem schopen odpovědět, protože se zrovna dávím třeba rohlíkem.

Následek leknutí je poměrně nešťastný. Pobliju si nohy. To, co vzápětí přichází, je psychóza jak vyšitá. Tento výraz je totiž popsán jako závažný duševní stav, který lze definovat jako neschopnost chovat se a jednat v souladu s okolnostmi.

To odpovídá. Správně bych totiž měl dceři odpovědět prosté: „Ahoj, jsem na záchodě.“ Jenže namísto toho přichází velmi nechutná reakce, takže žádné chování v souladu s okolnostmi.

Tento incident mě donutil jednat. Už jsem jiný člověk. Lepší. Někde psali, že depka je přežitek, tak jsem ji odmítl dál prožívat a vypustil ze svého života.  A tu už se dostávám k hepi endu, na který jsem pyšný. Jak jsem lepší člověk, tak hodně čtu. Hlavně na záchodě. Místo žvance tam poctivě studuji výlučně odbornou literaturu. Znáte to, takové ty útlé obrázkové knížky s krásnými lidmi, jejichž sexepíl mě ihned vtáhne do děje.

Je to mnohem lepší zábava než žraní, které jsem v nejmenší místnosti našeho bytu dovedl až k vrcholu.

Víte, jeden moudrý muž jednou řekl: „Kdo nežere s námi, žere proti nám.“ Byl to nevyléčitelný idealista, jehož záměrem bylo vytvořit spolek mužů – žroutů, kteří se přežírají, stydí se za to, ale nechtějí se změnit. Viděl jsem v něm velkého člověka, který chce změnit svět. Ale stejně tak to mohl být obyčejný chlap, co jen ukazuje prostředníček dietologům..

K sepsání převratné věty „kdo nežere s námi, žere proti nám“ se prý přitom dostal zcela náhodou, když mu jistý bezdomovec – intelektuál řekl při jednom nahodilém setkání u krabičáku: „Kdo nechlastá se mnou, chlastá proti mně.“ Tehdy se onen nevyléčitelný idealista zamyslel, a po asi pětiměsíčním rozboru výroku bezdomovce dal světu moudrost, jejíž rozšíření do dalších evropských zemí mělo zasáhnout masy a změnit samotnou podstatu lidského bytí.

Jenže, co čert nechtěl. Místo toho, aby se masově šířila (s masem to fakt nemá co dělat) , upadla tato moudrost v naprosté zapomnění. Než onen mudrc stačil výrok (který měl být sloganem všech žroutů) uvést do života, zhebnul. Udávil se koblihy, když na ustavující schůzi spolku demonstroval své zapálení pro věc.

Jen tak na okraj: K jeho odkazu se pak nikdo nehlásil. Zbabělost jim však nemohl nikdo vyčítat. Měli objektivní důvod. Bylo to kvůli obavám z útoků bouřících se dietologů, kterým odliv žroutů do znepřáteleného spolku ubíral zákazníky. Dietologové tak přicházeli o peníze, někteří z nich dokonce postupem času neměli co žrát. Neměli ani na zeleninu.

Takže pánové, jak říkám, žerte rozumně!

A neberte si na záchod rohlíky, raději tam studujte!