„Co sa mosí stat, abych tu mohl žit s nejakú pěknú robkú, mět kopu děcek a byt na světě rád? To sa k tebě nemodlim, jak mám, či co? Do kostela chodim každú nedělu, očenáša aj zdrávas odvykládám ráno aj navečer. Šak nechcu moc, né?
Tak sa ptal každý deň teho nahoře Janek Ploskáň. Myslél si, chudák, že dyž bude dobrý pánbíčkář, tož mu najvyšší najde babu. Enomže mu nikdo neřekl, že to tak nechodí. Že sa mosí snažit aj sám a neco pro to udělat.
Dyž sa to tak vezme kolem a okolo, Janek sa neměl čim chlubit. Neměl děvčicu čim nalákat do svojej chalupy. Měl hodně přes metrák a na čuni mu furt rašily jakési boláky. Jak ho nekerá zmerčila, mohl sa na ňu culit jak chcel, ona sa nikdá neusmála.
Mamu aj tatu už neměl, tož sa mosel oháňat a starat sám, jak sa dalo. Silu měl, tož pomáhal kovářovi, kerý mu ale neplatil dost. A v chalupě bylo třeba furt neco. Byla už stará, mosel sa furt otáčat, aby mu nespadla na hlavu.
Eště že měl Janíček v chlévě prasa, kúsek dál kozu a po dvoře běhali slépky. Jak byl doma, vykládal si s nima. A tak ho u teho aj čuli súsedé. Ti to vytrúbili dál, no a z Janka měl hnedkaj každý čurinu. Bodaj by sa našla robka, kerá by takého divného chlapa chcela.
Ale jak sa říká: Cesty Páně sú nevyzpytatelné. Baba sa našla. Šumná, pravda, moc nebyla. Rovnala sa mu váhú, aj podobú. Kača Polénková. Ta take nemohla najít chlapa, kerý by to s ňú myslel navážno. Našli sa nekeří, co šli po penězách. Tých Kača podědila od rodičů hodně. Šumná sice nebyla, zato to měla v lebeni dobře urovnané. Jak sa s ňú dal nejaký šohaj do řeči, dobrala sa až k penězom a dycky poznala, že sa mu hónijú v hlavě enom ty.
Kača viděla Janka dycky enom v kostele. Nikdá sa o ňu nezajímal, ona o něho take ne. Ále to za mělo změnit.
Kača tak jednú malovala žúdro na baráku. Vzala si na to žebř, ale to sa přepočítala. Malovala, malovala a najednú pod ňú ta jedna šprušla prdla. No náhoda temu chcela, že šel kolem Janek. Kača sa sunula na zem v tu chvílu, dyž byl kúsek od ní. „Pozór, pozór!“ zahulákal Janek a skočil pod ňu. Čert ví, gde sa v něm vzala tá rychlosť.
Místo aby Kača rúbla na zem, chytil ju Janek do náruče. Každé iné chlapisko by pod tú tíhú řachlo na zem a hotovo. Janek né, ten byl udělaný. Chvílu Kaču držel a pak ju pomáli postavil na nohy. „Děkuju, Janku. Zachránil si mňa,“ vyhrkla Kača, dyž jí došlo, co sa stalo. Podivala sa na něho a už to bylo. Obá od sebja najednú nemohli odtrhnút oči. Čučali a culili sa jak malé děcka.
Byl u teho starý Frgál. V hospodě pak chlapom povidal: „No, za chvílu sem si myslel, že sú tam ti dvá snáď vytesaní z kameňa. Nehýbali sa, čučali na sebja celú věčnosť.“
Kerý si to nezažil, ten neví. Jankovi s Kačú sa stalo to najlepší, co sa jim mohlo stat. Zahořali k sebje láskú na prvý pohled. Nekeří ludé v dědině sa jim smáli, řikali sa o nich nehezké věci. Třebas že dyž idú nekam spolem za ruku, mosijú to nahlásit den dopředu na radnicu. Ludé by prý moseli zostat ten deň doma, aby jich ty dva mlýnské kameně nezavalily.
Ti dvá si z takých trúbú nic nedělali. Žádný jim to nemohl pokazit. Že měli trochu pupky a nepobrali moc krásy? No co. Chlubili sa inším. Dyž sa zanedlúho vzali, doma sa mezi sebú nehádali a měli sa rádi tak, jak sa nekeří inší take snažili, ale nešlo jim to. Ono to tak bývá. Člověk ke štěstí nepotřebuje byt krásný, šak to krásné može mět v sebje. A to Kača s Janíčkem měli.
