Jak si dvouletá dcerka vydělala 40 korun za pět minut

Moje dcerka má za ušima. Když v obchodním centru žadoní o jízdu policejním autem (tím na desetikačku, co se hýbe do stran a dopředu), všimne si, že v otvoru na peníze už desetikačka je.  „Táto, penízek,“ povídá. Minci vydělávám ven. Není jediná. Nakonec je z toho dceřin první slušný výdělek.  

Dcerka nejdříve prosí, žadoní, vrhá na mě psí oči, abych auto rozhýbal. Když ze škvíry vydělávám zaseknutou desetikorunu, zkouším ji tam dát znovu. Nejde to. Malá už je netrpělivá. Sedí v autě, drží volant a vytrvale opakuje „Vrm, vrm.“ Vytahuju klíč a šťourám jím v díře. Ze škvíry najednou vykukuje druhá desetikoruna.  

Zajímavé. Co kdyby, říkám si a dloubám znovu klíčem do otvoru. Najednou mám v ruce třetí a po chvíli i čtvrtou minci. Dávám si je do kapsy. Slušný úlovek.

Představuju si, jak ti čtyři nebožáci přede mnou museli nadávat, když strkali do auta mince a ono nic. A nenapadlo je zjistit příčinu problému. Jejich škoda.

Nehodlám riskovat, že jedna ze zrovna získaných desetikaček třeba zase nenávratně zmizí v otvoru pokaženého policejního auta. Dcerce proto vysvětluji, jak už je dnes unavené, takže se ani nehne. Malá jen kývne a jde. Paráda.

A její první vydělané peníze mizí doma v prasátku.