Dyž sa dva majú rádi, majú spolem aj děcka. Bývá to tak. Enomže né dycky sa podaří. Jožka Pulec sa zbláznil do Kači Maláčovej. Tak dlúho za ňú chodil, až z teho byla svajba.
Take chceli mět kolem sebja malých capartú, aby jich mohli šeckému naučit a mět z nich radost. No nedařilo sa. Furt po sebje lézli, ale Kače furt né a né růst břuch. Šecí věděli, jak to majú a nekeří sa jim v dědině smáli, že jim večer ide z baráku řev jak o opičích námluvách a nic z teho.
Jedného dňa sa Jožin vracal z pola a mezi dveřama začal řvat: „Kačo, mám nápad. Oblékaj sa, ideme za tetkú Frňúsovú. Ta sa vyzná v bylinách. Tož nám třebas poradí, co s tym, abysme v baráku byli třé.“ Kača už čula, co ty její byliny dokážú za zázraky, ale nikdá to nemělo co dělat s robkama, keré chcú děcka. Na Jožu sa uškňúřila, ale nakonec šla. Za zkúšku nic.
Tetka Frňúsová měla malú chalupu na kraju dědiny. Nekeří sa jí aj báli a pomlúvali ju, že je čarodejnica. Ta si z teho nic nedělala, šecí jí byli ukradení.
Joža s Kačú došli k ní, klepli na okénko a tetka hnedkaj vykukla. A že co chcú? „Tetičko, přišli sme oledvá teho, že chcem mět nejakého teho potomka a nedaří sa,“ vysúkal ze sebja Jožka.
Tetka sa zatvářila vážně, chvílu si hladila bradu a pak povidá: „Možu vám pomoct, no ale mosíte udělat šecko tak, jak řeknu. Esli bude neco inak, tož na mrňúsa zapomeňte.“ Jak to slyšeli, tož hnedkaj povidajú: „To sa rozumí, tetičko.“
Ukázalo sa, že teho bylo věc, jak mohli čuchat. Podle tetky Frňúsové moseli: „Pomačkat erteplové šlupky, pomýchat je s pomletú turkyňú, přidat pero z kohúta a pomačkat dvě vajca.“ To by eště aj šlo, enomže tetka radila dál: „Jožine, pudeš za úplňku k lesu a doneseš z lúky pcháčí, keré má čarovnú moc. A v tu dobu mosíš natrefit aj na živú rybu, jedno jakú. Tu doneseš dom a povaříš s tým pcháčím. Všecko to smícháš a obá to vypijete. Tož tak, to je všecko.“
Jožin s Kačú na ňu hleděli jak prase po první raně. Pak sa podivali na sebja, zas na tetku. Nakonec kývli, že teda jo.
„Poslúchaj Kačo, nevim jak tebě, ale mně sa to nejak nelúbí. Také svinstvo že máme sněst?“ vyhrkl po cestě dom Jožin. Kača sa na něho podivala a dopálila sa: „Chceš děcko, nebo né. Dyž už sme do teho šli, tož to dotahnem do konca. A už mňa nehněvaj.“ Jožka sa enom zaškňúřil, ale už držel hubu.
Úplněk byl za dveřama a ti dvá už měli všecko nachystané. Enom tam nasypat pcháčí, povařit s rybú a je.
Teho večera ani dočkat nemohli. Vypravili sa k lesu dřív, že tam chvílu počkajú a pak to všecko zařídijú. Jožinovi to ale furt nešlo do lebeně, tož to bylo samé: „Čarodejnica strará, pobúchaná. Robí si prču, to néni možné.“
Jak byli u lúky, měsíc zašel za mrak a moc teho neviděli. Scházali z cesty, Jožin prvý, a najednú sebú rúbl do rigóla. Rovnú do kopřiv. Zařval a celý poprdlený utěkal dom. Kača chvílu čučela, pak utěkala za nim. Sama sa tam bála.
Jožin enom skuhýňal, ale jak byl dožratý, nadal Kači, co sa do ní vlézlo, že je Frňúsová poťapaná a už s ňú nechce nic mět. A jak byl rozjetý, tož to Kači udělal. Dvakrát.
Šak tetka Frňúsová čučala, dyž za za pár měsíců nésla Kača po dědině s velkým břuchem. A to nebylo všecko. Po Jurkovi, kerý sa jim narodil, přibyl Cyrilek a pak malá Kača. A vědělo sa, že ke každému z nich Jožinovi pomohlo enom vyválat sa v kopřivách a né jakési smradlavé svinstvo tetky Frňúsovej.
http://www.jirik-pisalek.cz/blog/slovacka-dedina
