Problémy se sociálkou? Lidé prostě nejsou dost dobří

Dopředu říkám, že se nikoho nezastávám, ani nekamenuji. Nicméně vyskakují mi před očima známé situace. Organizuji jistý poměrně rozsáhlý projekt. Vysvětlit ho, zabere víc, než hodinu a stejně to nestačí. Občas v nějaké firmě sedím s člověkem z vedení, řekněme členem představenstva a s jeho zaměstnancem, řekněme manažerem marketingu. V takových situacích opakovaně registruji jednu věc - lidé na vyšších pozicích myslí rychleji a přesněji chápou vyslovené. Problémem lidských společností je, že lidé, kteří rozhodují o tom, zda dítě v určitém případě z rodiny odebrat či neodebrat, nedosahují kvalit členů představenstva.

Nevnímejte to, prosím, že si členy představenstev firem idealizuji - i mezi nimi jsou lidé, kteří se "vzhůru" dostali ne kvůli svým schopnostem. I oni dělají chyby. V zásadě se však dají porovnat se špičkovými hráči pokru, kteří se od normálních hráčů odlišují ne tím, že by nedělali chyby, ale tím, že jich dělají méně. Fakt, že jsou na svých pozicích, svědčí o tom, že dosahují (v průměru) určitých kvalit. Dokáží odhadovat potenciál svých zaměstnanců. Musí mít schopnost postavit se za svůj názor.
Stav současné společnosti je, že odhadovat potenciál a ještě se za svůj odhad dokázat postavit, dokáže málokdo. Nejde to bez chyb a naše doba je bohužel prokletá v tom, že vyžaduje dokonalost. Proto se spousta lidí bojí, proto všichni posouvají horký brambor dál a nikdo není v důsledku zodpovědný. Rozčilujeme se, že to stát, to systém, ale většina z nás není lepší.
Nedovedu soudit. Ale vypadá to, že otec, který spáchal sebevraždu, byl nevinný. Důvody, proč sebevraždu spáchal, bych skusil definovat (absolutně jsem neznal jeho osobnost) asi takto:
1) Situace vypadala beznadějně. Média aktuálně píší o případech, kdy byly někomu odebrány děti, dotyčný se s nimi nemůže často stýkat, trvá to roky a návrat je v nedohlednu. Mohl mít oprávněný pocit, že dcery už neuvidí.
2) Zřejmě se jednalo o citlivého člověka. Jsem zhruba v jeho věku, mám také dvě malé dcery, plus jednu už skoro dospělou. Na rozdíl od něj jsme však všichni pohromadě, pokud by k něčemu došlo, myslím, že by se zbytek rodiny dokázal semknout a vzájemně si pomoci. Dotyčný otec byl podruhé ženat, své starší děti u sebe zřejmě neměl a dovedu pochopit, že se mu mohl po odebrání malých dcer zhroutit svět.
Pokud byl nevinen, došlo ze strany státu k zásadnímu neodhadnutí potenciálu člověka. Nebo se o to možná nikdo ani nepokusil.
V minulosti jsem studoval archeologii. Od malička mě bají zoologie, evoluce, etologie, antropologie a historie. Na lidstvo se dívám jako na živočišný druh. Tvrdím, že jsme stále, plus-mínus, stejní. Ani dobří, ani špatní. Nemohou mít všichni vysoký intelekt. I průměrní potřebují někde žít a něco dělat. Vždy, když vyskočí nějaký problém, žádáme řešení. Když umře dítě kvůli zanedbané péči, chceme, aby stát fungoval lépe a byl ostražitější. Když zemře otec kvůli odebrání dětí, žádáme, aby se stát méně vměšoval. Bohužel, oba případy jsou dvě strany jedné mince. Bohužel jsou v systému lidé, kteří dělají chyby. Co státu zoufale schází, jsou jedinci schopní odhadovat potenciál a "správně" (ve smyslu - "lépe, než průměr") se rozhodovat. Jednak proto, protože většina z nich už "je" někde jinde, jednak proto, protože na to, abychom takovéto lidi "měli", si je musíme zasloužit. Mimo jiné i tak, že přestaneme vyžadovat dokonalost a přijmeme fakt, že žijeme v nečernobílém a nedokonalém světě.