Opatrnost je matka hlouposti,

kdybych nebyl opatrný, nikdy bych nepoznal krásy zabedněnosti a omezenosti.

Pri nejslavnejsi hlubinne misi Challenger v roce 1960 klesal batyskaf Terst navrzeny Piccardovým otcem Augustem na dno Marianskeho prikopu takrka pet hodin. V nejhlubsim miste svetových mori stravili Jacques Piccard a Don Walsh dvacet minut.

Takřka denně mí mladí přátelé přicházívají ke mně s podněty k zamyšlení: telekineze, zenbuddhizmus, bioelektronika a bioelektromechanika, egyptologie a sinologie, Mariánský příkop a Mount Everest.

A já pořád ještě nemám jaksi to srdce říct jim, že nikdy nikam nedojdou, že jenom to poznávání je už celý smysl, nic víc v tom není, že cílem není poznání, protože dosíci poznání znamená právě v tu chvíli naprostý konec. Jenže jak jim říct, že dosažení poznání je docela vedlejší, že zásadní je tento okamžik na cestě k poznání. Takhle si vyprávíváme o tom, že sama cesta je cílem a oni přesto v mladistvém radikalizmu stále nesmiřitelně jdou na kloub oněm strašlivým teoretickým disciplinám, pravdaže s minimální průpravou, v trepkách na Everest, to je mládí, jsem už stár a nemám už ani sílu předstírat, že něčemu věřím…

Už mě to tolik nerajcuje, ta velká tajemství, ty hluboké myšlenky, ležím vedle ženy, dotýkám se jejího těla pro ten zklidňující pocit, čtu si obrázkový časopis a je mně fajn, myšlenky volně bloumají od žrádla k chlastu, jakoby ta hlava ani nějakou natož víceméně nevyzpytatelnou chemii nikdy neprovozovala. Ukojený ještě nic kloudného nevymyslel. Maximálně tak debilní úsměv. Ale když ví, tak může být šťastný. Poměrně dost.

Já už tu paměť nemám, já nesložím správně zpět už ani rozložené noviny, vždycky mně z nich zůstane trčet nějaký nůž nebo úd nebo vražda či havárie, nebo alespoň, když už se poblíž nic neděje, tak nějaká vzdálená přírodní katastrofa, když mně z novin trčí nějaký napitomělý politik, tak s ním jsem hotov raz dva, přehnu ho přes koleno a dám mu dvě zednické na zadek a on dá s tím trčením pokoj, teď si vzpomínám, že podobný recept měly sestřičky v Ústřední vojenské nemocnici v Praze Střešovicích na neposedné penisy vojínů základní služby, kteří po operacích v celkové anestézii nemohli se vymočit a došlo na neoblíbené cévkování, ono již samotné nahromadění moči v močovém měchýři masíruje nemocničním masturbačním půstem zbytnělou žlázu předstojnou, která vykonávajíc rovněž základní vojenskou službu, netuší, že ejakulátu nebude ještě delší čas třeba, produkuje a produkuje, no a taková masáž prostaty spojená s pohledy do výstřihů a pod sukně ohýbajících se sestřiček udělá své, milí vojíni, dokonce i ti, co předtím k jiným zákrokům byli již příslušně premedikováni, čekali na svých lůžkách s tuhou erekcí a zkušená sestra s vědoucím úsměvem srazila ostrým cvrnknutím nehtem panáčkovi hlavu a tento uraženě ulehl a nechal se zplihle manipulovat něžnou dívčí ručkou a pojal katétr s celkem již smířeným výrazem, jen po akci uraženě se dlouze zadíval na svého majitele a koutkem úst nenávistně pronesl: „Jen počkej, ty hajzle, já ti to jednou oplatím!“

Před drobounkým časem u Měšťanské besedy jsem potkal bývalou kolegyni, „Kam jdeš,“ ječela.

„Do archívu!“ (máme jej necelý kilometr od pracoviště a chodím tam dvakrát třikrát týdně).

„Tudy? Vždyť si zacházíš!“ burácela dále nepříčetně, byť před maličkým časem tutéž cestu chodila stejně často jako já.

„Já mám v mobilu GPS!“ triumfoval jsem.

„Ty se nikdy nezměníš!“ křičela už takřka nepříčetně a klepala mě přes rameno, nikdy se se mnou nezastavila, nedala do řeči, natož aby se mě dotkla, ale tentokrát byla zvědavá na materiál, z něhož je vyrobená moje nová kožená bunda, jemňoučká jako dětská prdelka, někteří lidé jsou jako průhledná sklíčka a jiní zase jako staří podezíraví pitomci, co se dá dělat…

A před časem již o něco větším jsem se omlouval věřícímu známému, když jsem znectil neurvale v jeho přítomnosti Boha: „Velice silně se omlouvám, jestli jsem se tě dotknul mým bezbožným žertováním, kdyby nebylo tebe, nevěděl bych, že nějací bohové vůbec s námi žijí, považoval jsem boha za anachronismus, to až ty jsi mě otevřel oči do svého boha, v čase před tebou jsem si myslel, že bůh jsem já sám, mé myšlení, má představa, že v každém mozku dlí jeden bůh, až po nějaké možná nepříliš s vírou související diskusi s tebou jsem si začal pomalu uvědomovat, že ne já sám, ale ještě jeden ve mně je bůh, ani ne tak ve smyslu trojjedinosti Freudovy, jako spíš partnerství dvou myšlení v jednom, takové schizofrenické evangelium, souzvuk dialogu protichůdných lásek, lásky a sobectví, chceš-li.”