Média jsou v posledních hodinách a dnech zahlcena událostmi na Ukrajině. Právě proto, že bylo napsáno (a jistě v budoucnu bude) o tomto tématu více než dost, chtěl bych o dané věci zauvažovat z trochu jiného pohledu a jít na to trochu více "od lesa".
12. března tomu bude 15 let, co je Česká republika členským státem NATO a 1. května již 10 let co jsme členy Evropské unie. V době, kdy jsme do obou organizací vstupovali, bylo nemálo kritiky, která přetrvává dodnes, že se opět stáváme kolonií - jen s rozdílem, že ne SSSR, ale Západu, že ztrácíme vlastní suverenitu a nemálo dalších.
Doufám, že nejeden z kritiků vstupu do NATO si nyní na příkladu Ukrajiny uvědomuje, jak snadno se může suverénní země stát kořistí okupantů, se kterými máme i my ve 20. století zkušenost. Spojenecké smlouvy jsme měli i v roce 1938 v době Mnichovské zrady. Ano, NATO není 100% zárukou, ale rozhodně je lepší mít za zády mocné spojence, než stát osamocen proti imperialistické rozpínavosti barbarů z Východu, kterou se Rusové dodnes vyznačují. Kdo byl někdy v hotelu s ruskými turisty tak snadno pochopí, že v ruské mentalitě je pocit, že celý svět je jedna bolšaja Rossija, hluboce zakořeněn dodnes.
Nejklasičtější mantrou všech odpíračů EU i NATO je ztáta vlastní svébytnosti. Ale dle hesla, že historie je učitelkou života lze namítat následující: české země byly již od svých počátků v dobách přemyslovských knížat a králů součástí Svaté říše římské a i když byla mnohokrát šance z tohoto svazku vystoupit, čeští vládcové tak neučinili. Věděli totiž dobře, že jako součást velkého, mocného celku jsou daleko více schopni ovlivňovat dění v celé tehdejší křesťanské Evropě. Stejně tak lze ukázat na příkladu staročeských obstrukcí vídeňské Říšské rady v 19. století, že umíněný postoj malého dítěte, co bude nafučeně sedět v koutě a doufat, že rodiče přijdou odprosit, není řešení. Má-li někdo výhrady k EU, tak nejlepším způsobem, jak ji změnit k obrazu svému není stát bokem, ale působit přímo v ní za kýženou změnu. Stát v koutě povede jen k tomu, že klíčová rozhodnutí budou úplně bez naší vůle a pak to bude ono "O nás bez nás".
Mnozí řeknou, že se členstvím v EU stáváme nesvéprávnými poddanými EU, která reprezentuje zájmy Německa a Francie a že je to tedy jen jiná forma okupace z roku 1968. Na rozdíl od roku 1968 jsme do EU vstoupili na základě svobodné vůle lidí, vyjádřené referendem o přistoupení a máme možnost dle výše popsaného ve spolupráci s jinými státy v EU, jak se to i děje (spolupráce s Polskem - považováno v EU za velmi silnou zemi, Slovenskem... proti rozhodnutí,, která se nám příčila) působit na změnu nám nevyhovujícího stavu a podobně jako přemyslovští vládcové máme možnost prosadit naše zájmy v rámci obrovského celku EU s mnohem větší razancí, než jako malá země ve středu Evropy s pouhými 10 miliony obyvatel.
Na příkladu Ukrajiny si lze ukázat, že kdyby již dnes byla členem EU a NATO, tak pokud by velký car Voloďa Putin o intervenci rozhodl, nepochybně by musel mnohem více váhat, zda napadnout členský stát EU a NATO. Jak kdysi dávno napsali Thomas Hobbes a John Locke: "I když se vzdám části svých práv, ale dostanu za ně jiná, která mi ztrátu vyváží, rozhodně jsem na tom neprodělal." Ano, ČR se přistoupením k EU a NATO vzdala části svých práv, ale rozhodně nabytím nových na tomto kroku neprodělala.
