Tak si to dnes ráno, takhle hezky česky pádím do pracovního procesu, samozřejmě pln nadšení a elánu, jak je při startu každého pracovního dne u každého z nás jistě obvyklé a normální. Zahloubán do myšlenkových pochodů své mysli i přesto ale dokonale koncentrován na bezpečné řízení svého vozu.
Jednu chvíli pozoruji mizející kopce a hůrky za horizont, další moment si zase všímám zvýšeného pohybu divé lesní zvěře v tomto urbanisticky již dosti poskvrněném prostředí. Krajina při ranním rozbřesku vypadá přívětivěji a přátelštěji, než tomu bylo před pár hodinami, když byla ještě zahalena do mystického černého hávu noci.
Stále ponořen do bezstarostné ranní filozofie a rozjímání, teprve až kdesi v polovině úvahy nad Nietzscheho dílem, vycítím rušivý element...
Ve zpětném zrcátku vidím nabušenou sportovní mutaci Fordu Focus v oranžovém kolóru, jak mi šlape na paty respektive nárazníky. Díky mé mladické nerozvážnosti odebraných několik trestných bodů a také o pár tisíc Kč lehčí moje šrajtofle, mne dostatečně přesvědčili, že na úseku, kde je povolená rychlost 90 km/h, si to mohu nanejvýše pelášit stejnou hodnotou.
Přesto rychlost mírně snižuji, sjíždím více do pravé strany a umožňuji tomuto chvátajícímu pomerančovému svalovci bezpečné předjetí, a tedy i rychlejší dosažení cíle jeho poutě. Závodník ovšem nabídku na předjetí odmítá.
Přidávám na povolený limit a pokračuji dále, než mne zastaví závora železničního přejezdu před přijíždějícím vlakem. Při zastavení cítím v zrcátku nepříjemný a pichlavý svit dálkových reflektorů oranžového fantóma za mnou. Vlak projíždí, závora se pomalu zvedá, což mi již hlasitým zvukem klaksonu signalizuje „řidič“ za mnou.
Ještě v obci mne vysokou rychlostí předjíždí, pak lehce zbrzdí a na kruhovém objezdu si krátí cestu hazardní jízdou do protisměru. Poté ho v dáli ztrácím a vyslovuji tiché přání, abych toto individuum, již nikdy nespatřil.
Po několika minutách, po sjetí prudkého kopce, vidím znovu tohoto borce, tentokrát již v péči dopravních policistů. Začal jsem se smát a v tu chvíli se ve mně probudila vlastnost, o které jsem nevěděl a ani jsem si ji neuvědomoval – škodolibost.
Vždycky jsem byl solidární a soucítil s trpícími. Tentokráte však ve mně byla ryzí, škodolibá radost a já jsem se nezřízeně začal smát.
Po chvíli se opět ponořuji do dumání. Tentokrát s velikým úsměvem na tváři. Byť škodolibým.
