Před pár dny jsem čekal na autobus a na zastávku dorazil automobil polepený fotografii kandidáta za ODS do Senátu Milana Pešáka. Z vozu vystoupil řidič a jakási paní, které bylo něco nad 50 let, se řidiče ptala, jak může pracovat pro „toho zloděje“. Milana Pešáka osobně očividně neznala, ale je ji jasné, že pravice krade a levice myslí na lidi. Kde se tyto myšlenkové pochody v lidech berou? Odpověď v mém textu samozřejmě nenajdete, ale určitě stojí za to se nad tím alespoň zamyslet.
Na internetových diskuzích, ale i kdekoli jinde panuje mezi prostým lidem přesvědčení, že pravice je chce pouze ožebračit a nahrabat si pro sebe. Zatímco v socialistických stranách jsou politici, kterým záleží na „obyčejném člověku“. Pokud bychom si však udělali podrobnou rešerši, tak podvodníci, zloději a prospěcháři jsou zastoupeni v každé politické straně přibližně stejně. Rovněž mezi politiky obecně není více desperátů než mezi „obyčejným a prostým lidem“, který si v hospodách stěžuje, jací jsou ti naši politici zlí (alespoň tedy ti pravicoví).
Rozdíl mezi politiky a obyčejným lidem je pouze v tom, že „obyčejný člověk“ není v továrně ani při práci v zemědělství vystaven žádnému pokušení. Pod jeho rukama neprochází milióny, nikdo se jej nesnaží uplácet, není na něj činěn žádný nátlak atd. Proto může žít prostý lid v iluzi a spravedlivě se rozhořčovat, jaký má on ,na rozdíl od politiků, vysoký morální kredit.
Filozofie socialistických stran je od jejich vzniku jediná – vést třídní boj proti těm, kterým se daří lépe. V drtivé většině případů se jim daří lépe, protože jsou prostě schopnější, odvážnější, případně mají v životě prostě více štěstí. Ale tuto logickou premisu „obyčejný člověk“ slyšet nechce. Ten neustále poukazuje na to, proč soused podnikatel bere 3 x víc než on, proč ti flákači v politice berou 5x více než on, proč fotbalisté berou 100 x více než on atd.
„Obyčejný člověk“ je přesvědčen, že ten, kdo má více peněz, musí být zloděj a podvodník. Ve svém prostém uvažování nikdy nepochopí, že média vždy informují jen o těch podnikatelích, kteří mají problém se zákonem. Titulní stránky novin budou vždy plnit gangsteři, podvodníci a lumpové. Stejné je to u politiků. Novináře nezajímá, co udělala vláda správně. Dobře totiž ví, co chtějí čtenáři slyšet. Obyčejný člověk si chce každý den ráno po otevření novin potvrdit, že ti páni nahoře ho odírají na kost. Život nemá smysl, v našem světě má šanci jen ten, kdo má zkaženou morálku. Já, obyčejný člověk, který jsem slušný a poctivý, nemám šanci. Ještě, že jsou tady však levicoví politici a odbory, které bojují za má právě proti utiskování pravice.
Ano, obávám se, že takto opravdu uvažuje několik miliónů mých spoluobčanů. Ze svých neúspěchů viní tento nespravedlivý svět, svá osobní selhání hází na politiky, za jejich frustrace mohou ti bohatí a úspěšní. Protože ke svému majetku přišli nepoctivě a rozkradli celou republiku.
Socialisté hrají svým voličům na city. Staví se do pozice těch, kteří mají sociální cítění, rádi se rozdělí s chudým lidem o peníze a po svých voličích nikdy nic nepožadují. To je hlavní zásada. Nikdy nic od svých voličů nechtít. Vše nabízet pokud možno zadarmo a zajišťovat pro prostý lid blahobyt i v situaci, kdy se hospodářství nedaří.
Pokud hodlají pravicoví politici šetřit (škoda, že je to nenapadlo dříve), označí to levicoví politici za populismus a tvrdí, že žádné škrty nejsou potřeba. Prostý lid jim věří, protože takové názory se krásně poslouchají.
Levicový člověk žije v jednoduchém světě. Státní rozpočet se jej netýká, jeho vlastně celý stát vůbec nezajímá. On chce své peníze, ať se děje, co se děje. Pokud přijde chvíle, kdy bychom měli být se státem solidární, volič levice je najednou hluchý a slepý. Přitom solidárnost je jedna z hlavních hesel levicových politiků. Za posledních 10 let se v čele státu vystřídala levice i pravice. Obě byly špatnými hospodáři, obě mají podíl na současném stavu financí. Coby pravicový volič jsem ochoten se na zalátání rozpočtové díry podílet. Ne, že bych z toho byl nijak nadšený. Vím ale, že nikdo jiný to za mě nejspíš neudělá. Stát jsme přeci MY a ne ONI. Je to celé o zodpovědnosti, kterou socialisté bohužel nemají.
Kuchař, pokladní, traktorista, úředník manažer…Jestliže žijeme v jednom státě, všichni bychom měli mít zájem na tom, abychom nehospodařili v červených číslech. Obyčejně člověk je ale přesvědčen, že on za to přeci nemůže. To přeci ti politici to tam rozkradli, tak ať to také dají do pořádku. Tedy, politici…pravicoví politici. Ti nalevo přeci nekradou, ti pouze přerozdělují.
Přitom je i ten „obyčejný člověk“ spoluviníkem současného stavu. Vždyť on čerpal výhody a bonusy, na které z hlediska reálné rozpočtové situace neměl právo. Nebo je snad normální kupovat si pračku, televizi, dovolenou i nové šaty na dluh? Považuje soudný člověk za zcela standardní projíst více, než si vydělá?
Společně se socialistickými politiky je „obyčejný člověk“ bohužel také ve vleku odborů. Nikdo přitom nezpochybňuje historickou úlohu odborů, ale… V jakém světě to žijeme, když o reformách nerozhoduje vláda, ale odbory? Jak je možné, že majitel továrny nemůže propustit své zaměstnance (s řádným odstupným, samozřejmě) aniž by o tom nemusel poníženě jednat s odbory, které v 99 % případů nesouhlasí?
Odbory mají v prvé řadě korigovat vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci. Mají dohlížet na to, aby nedocházelo k šikanování na pracovišti a byl dodržován Zákoník práce. Nic víc a nic míň. Jejich úlohou není převzít kontrolu nad chodem firmy a rozhodovat o jejím směřování. Stávka je zbraň, kterou využívají odbory po celém světě. Obyčejný člověk se zcela mylně domnívá, že odbory stojí na jeho straně Odbory přitom stojí především na své straně a na ničem jiném jim nezáleží. Kdyby ano, nechovaly by se při každé vhodné příležitosti nezodpovědně.
Před každým volbami levicové strany slibuju, jak nebudou snižovat platy, jak podpoří rodiny, jak zvýší důchody, zabrání zdražení elektřiny atd. Coby pravicový volič ale od politické strany nechci žádné sliby. Kampaně socialistických stran jsou bohužel téměř vždy postaveny na slibech. To bych snad ani tak nevadilo. Každý politik z logiky věci slibuje. Problém je spíše v tom, že jsou tyto kampaně postaveny na naprosto iracionálních slibech a emotivních výlevech. Viz např. Hlasujte proti bezohledné vládě, Bojujeme za vaše důchody…Obě hesla přitom nedávají žádný smysl. Ve druhém případě jde už o úplný nesmysl. Proto komu ČSSD bojovala za důchody? Snad proti realitě? Věří snad „obyčejný člověk“, že pravicové vlády chtějí záměrně brzdit zvýšení jeho důchodu?
Kdysi jsem si myslel, že rozdělení na levici a pravici je přežitek. Došel jsem však k názoru, že tomu tak není. Řešení ekonomických problémů a přístup k životu je zleva i zprava zcela odlišné. Stačí připomenout amerického prezidenta Obamu. Po vzoru socialistů se rozhodl plýtvat penězi a ekonomiku Spojených států tak přivedl, lidově řečeno, na buben. Jeho úmysly byly samozřejmě dobré. Vybral si však nejhorší z možných variant, tedy „socialistickou cestu“. Američané jsou často vysmívaní pro svoji naivitu a nedostatečný přehled o zbytku světa. Když však budu paušalizovat (jistě, i termín „obyčejný člověk je paušalizace), tak Američanům jedno neschází, a to je ODPOVĚDNOST. V tomto případě bychom se v USA mohli a také měli inspirovat.
Až budeme schopni přijmout odpovědnost za své konání, ztratí odbory a socialističtí populisté šanci ovlivňovat naše životy. Pro „obyčejného člověka“ to bude nejdřív asi šok. Až se ale rozkouká, postaví na vlastní nohy a pochopí, že je vždy lepší mít život ve vlastních rukách, bude se mu žít lépe.
