Jak jsem diskutoval s pány Kellerem, Bělohradským a Pehem – část II

Ve včerejším díle jsem čtenáře seznámil se začátkem naší (mě a Matěje) debaty s pány Kellerem, Bělohradským a Pehem. Dnes bych rád pokračoval. Nevím ovšem, jak dlouho mi to tuzemská tajná policie dovolí. Pokud se chcete dozvědět, který z pánů má rád Ladu Togliatti, kdo z této trojice nejí u Mc Donalda a kdo zase posílá peníze do Palestiny, čtěte každopádně dál.

Včerejší text jsem skončil s povzdechem, kolik z mých přátel - levicových liberálů - úpí v tuzemských věznicích. Stěžoval jsem si panu Bělohradskému a on říkal, že tohle by se u nich v Itálii stát nemohlo.

V souvislosti se svým druhým domovem nám vyprávěl, že v Itálii jsou stávky mnohem propracovanější a pokrokovější. Viseli jsme mu s Matějem na rtech a mrzelo nás, že jsme v tomto ohledu u nás v Čechách tolik pozadu.

Václav viděl, že jsme stejná krevní skupina (VODAFONE), a tak si jen tak mimoděk vyhrnul svůj pravý rukáv. Všimli jsme si, že má na své paži krásně vytetovaný vůz značky Lada Togliatti. Obdivně jsme se na tu kresbu dívali a Václav vypadal šťastně.

Jan Keller v tu chvíli mluvil o nějakém symbolu, ale to jsme s Matějem nepochopili. Raději jsme se tedy dál culili od ucha k uchu a moudře pokyvovali hlavami.

Václav s viditelným pohnutím v hlase říkal, že na Togliattiho je velmi hrdý a že to je velká osobnost italské historie. Ptal jsem se tedy, proč není hrdý také na toho Ladu, protože ten přeci moc hezky napsal toho Malého Bobeše. Na to se na nás Václav i oba dva další pánové tak nějak divně podívali.

Potom vzal Jan Keller do ruku malou vlaječku USA a nad popelníkem ji zapálil. V jeho očích jsme v tu chvíli mohli spatřit až dětinskou radost. Václava to také navnadilo a poté si chvíli pobrukovali jakousi nesrozumitelnou melodii. Když dobroukali , začali si dobírat Jiřího Peheho, protože on řediteluje na New York University v Praze.

My s Matějem jsme ale dobře věděli, že jde jen o takový přátelský a veskrze dobromyslný šťouchanec. Pan Jiří totiž veškeré vydělané peníze u „velkého satana“ posílá jakémusi sdružení mírovému sdružení s názvem „Brigády učedníků Al-Axa“ na programy podporující palestinsko-izraelský dialog . Do Axi s Matějem chodíme plavat,  a tak jsme se konečně měli čeho chytit. Jen nám bylo líto, že nás to také nenapadlo a rozhodli jsme se do Axi peníze rovněž posílat.   

Matěj proto hned řekl nahlas, že na ty bazény to teda budeme také posílat. Ale, že to je blízko Mc Donalda (Přijď, ať jsi, kdo jsi) McDONALD, kam chodíme na oběd, tak to tam můžeme klidně rovnou nosit. V tu chvíli se Jan Keller rozzuřil a začal přednášet o škodlivosti nadnárodních řetězců. Potom se ale najednou uklidnil a přátelsky nás oba poplácal po ramenou. Jsme prostě stejná krevní skupina (VODAFONE) Jiří a Václav se k němu přidali a od té chvíle se na nás dívali tak nějak jinak…

V zítřejším díle se dozvíte, milí čtenáři, jak jsme se postavili k tuzemské stávce odborů, kdo z pánů napsal Filozofskou historii a jestli jsme přijali rezoluci k odsunu Romů z Francie.

PS: Zároveň bych chtěl poděkovat společnostem McDonald a VODAFONE, že podporují naši podzemní skupinu, která bojuje proti současné antisociální vládě. Jsme stejná krevní skupina! (VODAFONE), Přijď, ať jsi, kdo jsi! (McDonald)