Pro posuzování lidí v dlouhodobé nezaměstnanosti používáme projekt aktivní politiky zaměstnanosti. Jde o poměrně jednoduché testování. V projektu lze jednoduše a prostě prokázat jak to je ve skutečnosti s jejich přístupem k práci.
Bohužel, stát tento druh testování prací odsuzuje a naopak tiše dlouhodobou nezaměstnanost chrání. Výroky premiéra na tom nic nemění, důsledky zákonů a dalších norem jsou prostě takové.
Prozatím to vychází zhruba takto - 20% má přístup k práci pozitivní a nachází další uplatnění, 80% dělá vše možné proto aby se vrátilo zpět na UP bez újmy snížení dávek. Metody nezaměstnaných jsou zmapovány, zákonné normy, které jim to umožňují také.
V dnešní době vnímám celý proces z druhé strany vládní politiky a to ze strany dopadů a účinnosti daných řešení. Vidím i reakce lidí, které se snažím z dlouhodobé nezaměstnanosti dostat do práce. S mnohými se posléze potkávám a je nám všem jasná jedna věc. Oni vědí, že závislost na sociálních dávkách je špatná věc, přesto k tomuto způsobu zajištění, doplněným dalšími zdroji existence (práce na černo, drobné krádeže, trestná činnost) neustále utíkají.
I přesto, že vědí, že je to špatná věc jak pro ně samotné, tak i pro jejich děti, přesto stále vítězí pasivní styl života na sociálních podporách.
Myslím si, a berte to jako zatím neprokázanou hypotézu, že dominantním faktorem pro jejich rozhodování jak žít, je to co v průběhu tohoto pro společnost škodlivém stylu života pociťují.
Pociťují relativní svobodu. Vše ostatní je důsledek.
Mám pro toto tvrzení několik argumentů:
1. Jsou zcela oproštěni od neustálé povinnosti pracovat, chodit dlouho do školy
2. Jsou v mnohých případech oproštění od odpovědnosti za přestupkové jednání
3. Dostávají důchod (v ekonomickém slova smyslu) bez nutnosti pravidelně a každodenně pracovat
4. Pracovat mohou pokud se jim chce, a nejde o zajištění základních pater Maslowovy pyramidy, jde již o vyšší stupně.
5. Nemají daňové povinnosti, tedy daňové zákony neřeší
6. V mnoha případech nemusí nést následky za své nezodpovědné chování (exekuce, vyživovací povinnost, imunita po spáchaných přestupcích…)
7. Jejich vnímání svého postavení je, vedle lidí s podobným vzděláním v pravidelném pracovním procesu, nadřazené a bohužel je to oprávněný pocit ve vztahu k sociálnímu postavení jedinců na minimálních mzdách v nesvobodě pracovních povinností.
Společenský status je podivně pokroucen.
Chápu, že po určité době takového života jim negativa dojdou a dospějí k poznání, v jaké pasti se nachází, ale to už často není cesty. Svoboda je zjevně velmi silná motivace a její rychlá spotřeba převažuje nad možnými vzdálenými negativy. Je to jako s návykovými látkami. A oni se to učí již od mladistvého věku. Nejdou do středních škol, nejdou na vysoké, nenastoupí do zaměstnání a končí v dlouhodobé zaměstnanosti.
Pracovní úřad a sociální úřady je cesta k určitému druhu svobody.
Tvrdím, že dlouhodobá nezaměstnanost zahrnuje mnoho problémů a koncentrují se v ní veškeré selhání společenského systému. Dnes jsem již velmi kritický i k nastavení sociálního systému, který pomáhá mnohým z dotčených se vyhýbat odpovědnosti před zákony a umožňuje tento svobodný (zahálčivý a neproduktivní) způsob života.
Na neschopnosti úřadu práce a sociálních úřadů objektivně posuzovat životní situaci jedinců v dlouhodobé nezaměstnanosti je pak navázáno selhávání justice, Mediační a probační služby a dalších negativních faktorů jako je recidiva, množství konfliktních situací apod. Vzniká bludný kruh, do kterého lidé upadají.
A bohužel tento kruh pojí základní pojivo - sociální systém.
On je nosnou částí dlouhodobé nezaměstnanosti. Jde o celý řetězec jevů, které končí zcela slepým vyplácením sociální pomoci v návaznosti na neschopnost státu si vynutit respekt k zákonům a dobrat se reality. Z tohoto titulu tvrdím, že selhává celá řada institucí.
Obrovské téma je výše sociální podpory ve vazbě na minimální mzdu kontra radikální zvyšování minimální mzdy ve vazbě na produktivitu práce jedinců pobývající v dlouhodobé nezaměstnanosti.
Zde lze konstatovat, že si tímto procesem, bez jakýchkoli korektiv nastavení sociálního systému a dalších souvisejících právních norem, koledujeme o potenciální nárůst lidí v dlouhodobé nezaměstnanosti i vedle skutečnosti, jak ekonomika poroste a bude hlad po zaměstnancích. Zákoník práce se silnou ochranou pracovní síly a zákonitosti trhu práce, pod který se podepisují ekonomická nastavení dnešních firem v tržním systému, je naprosto neúprosně nastaven proti zaměstnávání natolik riskantní pracovní síly.
Na druhou stranu lze právě tyto zákonitosti využít k tomu, že někteří jedinci jsou schopni pobývat na sociálních podporách desetiletí.
Pokusy o narovnání těchto selhání jsou, je otázkou zda lze narovnat virtuální realitu, kterou lidé úředníkům předkládají natolik vzdálenou realitě.
Zatím se mi pokusy o nápravu hodnocení lidí v dlouhodobé nezaměstnanosti (vycházím z praxe a mám za sebou mnoho pohovorů s dlouhodobě nezaměstnanými při nabídce práce a diskuzí se sociálními pracovníky) jeví spíše jako boj lékařů s viry. Jen co naleznou nový druh antibiotik na nový druh virů, vzápětí se objevují nové mutace…..prostě omezené kompetence úřadů povedou k novým metodám jak je obelstít, na druhou stranu nelze bezhlavě přidávat kompetence jednotlivý úřadům do nekonečna.
Samozřejmě nejde o absolutní stav a mnoho z lidí v dlouhodobé nezaměstnanosti jsou skutečně pomoci státu potřební. Na druhou stranu existuje naprostá jistota je, že v pásmu sociální pomoci je poměrně velká množina těch, kteří sociální systém zneužívají a to plánovitě a dlouhodobě.
Tento stav je podle mého názoru dlouhodobě neudržitelný.
