Socalismus v nás a uprchlíci

Co mají utečenci společné s levicí? Mnohem víc než si chceme připustit. Sociální systémy a jejich nastavení je velkým dílem levice, která pomoc chudým konstruuje na tezi, že i chudý má nárok na relativně vysokou životní úroveň.

To se Evropě stává osudné. Jsem zvědav, jak se změní pohled levice na materiální deprivaci, pokud budeme muset podle představ konstruktérů sociálních definic, živit a platit 50 milionů utečenců. Dnes se utečenci hrnou do Evropy jako vosy na med a nevadí jim útrapy, které cestou zažívají. Motiv pohybu mas lidí je jasný – evropské sociální systémy, které i utečencům zajišťují nebývale vysokou životní úroveň. Mnohem vyšší než je u nich doma a nepoměrně vysokou i na naše poměry. A čím bohatší ekonomika, tím je v nominální výši hodnotnější zajištění. Podle toho vidíte početně seřazené uprchlíky v tzv. cílových zemích.

Tímto se naprosto jasně obnažuje špatné nastavení sociálních systémů v Evropě. Zdá se, že nad stávajícím pojetím solidárního systému se pomalu, ale jistě smráká. Proč si to myslím?  

Tak jako keynesiánství narazilo na stagflaci, tak i sociální systémy 21 století, počínají narážet na své limity. Začínají je dohánět negativa, o kterých se na levé straně spektra příliš nehovoří. Při přílišné expanzi sociální pomoci, dochází k jevům, které působí zcela opačně a způsobují zvyšování počtu chudých. Tvrzení je sice v ostrém kontrastu s důvody, proč se celá společnost trápí, utahuje si opasek a pomáhá těm, kteří se nacházejí v pásmu, chudoby, ale možné to je.

Lidé, kteří ve společnosti žijí, mají specifické povahové vlastnosti a ty v dnešním chápání solidarity, respektive ve způsobu distribuce pomoci, zcela ignorujeme. Trvale distribuovaná solidární pomoc v delším období deformuje chování lidí, kteří se pravidlům distribuce solidární pomoci přizpůsobí a založí na tom svoji strategii přežití ve společnosti. Uprchlíci jsou připraveni a strategie přežití je jasná. Dosáhnout na sociální zajištění v Evropě.

Je to v podstatě jednoduché. Pokud se přizpůsobíte pravidlům, na základě kterých jsou prostředky solidární pomoci distribuovány (třeba zákonu o sociální pomoci...atd) pak máte živobytí zajištěno. Nic Vás nenutí pracovat, a pokud pracujete, pak výhradně na černo. Tím maximalizujete užitek a to hodně efektivně. Pokud se velká skupina lidí příjmově pohybuje těsně nad hranici chudoby nebo je dokonce pod ní, pak je již zahrnuta do nějaké sociálních pomocí státu. A to je obrovský potenciál velkého průšvihu. Stačí se vzdát své hrdosti, majetku a přizpůsobit se nabídce sociálních programů a je to. Získáte mnohem vyšší příjem z dávek, než když legálně pracujete. Tlak sociálních organizací je nyní už dokonce zaměřen na standardy života, tzv. relativní posuzování chudoby, nikoli jen na posouzení chudoby v absolutní míře a to posouvá hranici pomoci neustále výše. Dnes už je relativně chudý i ten, kdo nemá splachovací záchod, televizi, počítač.

Řešení nejsou jednoduchá a jenom peníze nic nevyřeší. Na chudobu pravice i levice reaguje naprosto rozdílně a hádají se, jak ji řešit. Levice chce zvýšit daně a znásobit distribuci bohatství k potřebným. Pravice tvrdí, že je nutno přitvrdit podmínky pro distribuci solidární pomoci a rozhýbat ekonomiku, aby se zajistil dostatek pracovních míst a vyvolal se větší tlak na lidi dlouhodobě závislé na sociálním systému.

Co vede k cíli? Bohužel, ani jedna rétorika zatím není úspěšná v realizační fázi. Chudí statisticky přežívají ve stejných počtech, jen jejich životní úroveň roste s vývojem společnosti.

Levicové opatření v krátkém období odvrací sociální nepokoje, ale v dlouhém období zhoršuje ekonomiku země, zvyšuje daňovou zátěž, tvoří více lidí závislých na sociálním systému. Ani zvyšováním pomoci neklesá počet chudých. Pravicové opatření sice v dlouhém období nepoškozuje ekonomiku, vytváří předpoklady pro vytvoření pracovních míst, ale v krátkém období vede k nepokojům, které většinou zneužívá levice k obhajobě nespravedlivého sociálního systému. Politické kyvadlo, politický cyklus, demokracie pak nedovolí v dlouhém období chudobu vyřešit.

Celá problematika je navíc zasazena v hodně komplikovaném socioekonomickém rámci.

Požadavky na vyšší daňový výběr na uspokojení požadavků, plynoucí z uměle navozených témat je daný. Výběr daní ovšem není vůbec jednoduchou záležitostí. Pan Laffer to opravdu hodně zkomplikoval. Vyšší daňový výběr má několik negativ a dvě z nich jsou pro problematiku významné.  V první řadě je to rostoucí neefektivita při distribuci i při výběru. Neefektivita koreluje s růstem daňové zátěže. V druhé řadě je to náklad, který pro zajištění rostoucího daňového výběru vzniká. Nákladem je především myšlena tvorba komplikovaných zákonných norem, které problematiku daňového výběru řeší a následně i sekundárně odvozených norem, do kterých se komplikovanost výběru daní.

Dá se říci, že touha po rozdělování cizího bohatství je fenomén, který brzdí tep ekonomiky a definuje další nesvobody, restrikce. Vlády kriminalizují obyvatele jen proto, aby vybraly daně, které prý musí přerozdělit správně.  

Abych byl konkrétní, pak uvedu pár palčivých problémů, které štědrá ruka státu nastoluje.

• Je vysoce pravděpodobné, že život singls, tedy oslabování tradiční rodiny je posilováno nastavením sociální pomoci. Přídavky na děti, životní minima a jiné vymoženosti jsou často závislé na celkovém příjmu rodiny.
• Sociální pomoc jednotlivcům často převyšuje úroveň základních mezd a zcela pokřivuje strukturu společnosti, hierarchii jednotlivců v ní. Často jde o více jak 15 tisíc na jednotlivce, zatímco základní mzda je něco kolem 9 tisíc.

Bohužel všem lidem, které sociální organizace označí, za potřebné sociální pomoci, nelze pomoci ani na území našeho státu, natož mimo něj. Takové zjištění ostatně vyhřezává na uprchlické vlně. Práceschopné produktivní obyvatelstvo by se pod daňovým zatížením zhroutilo a ekonomika by zkolabovala. Pak bychom se měli všichni stejně špatně jako uprchlíci, kteří se k nám valí. V tomto ohledu je národní bohatství vzácný statek a je potřeba ho čerpat rozumně, naklát s ním rozumně. To znamená, že i sociální pomoc má své meze a od určité hranice je silně kontraproduktivní. Tedy situaci zhoršuje.

Domnívám se, že agresivním vynucováním sociální pomoci nad jistou mez, dochází k naprosto nekontrolovanému rozšiřování počtu lidí, kteří padají do sociální pomoci, a tím se rozšiřuje počet ekonomicky neaktivního obyvatelstva se všemi ekonomickými důsledky. Samozřejmě vždy zcela v duchu nastavených pravidel.

Bude zajímavé sledovat, jak se postaví společnost k následným tlakům vládních koalic na zvyšování daňové zátěže, která logicky, s ohledem na konstrukci sociálních systémů a uprchlickou krizi, musí přijít.

Je to poměrně velký test soudobého společenského uspořádání Evropy a podle mého soudu i velký test základního ideologického kamene levice – sociální systém jako nástroj pro dosažení rovnostářsky nastavené společnosti.