Druhá světová válka v pohraničí

Co se dělo v tzv. "Sudetech" po zabrání Němci jsem stručně slyšel z první ruky od jediného přeživšího z rodiny, která tam měla a stále má statek. Díky tomu jsem pochopil, že vysídlení po válce bylo jediným možným řešením.

(pozn.: Níže popsané se stalo již před dlouhou dobou, mohou tam být nepřesnosti, berte proto níže napsané pro jistotu jako fikci. Na přesné místo se mě neptejte. Zveřejňuji symbolicky 15. března.)

"Tenhle statek má naše rodina už stovky let", přivítal nás starý pán, otec prodejce za kterým jsme přijeli. "Tady v pohraničí to nebylo jednoduché", pokračoval. Odpovědí "slyšel jsem, že za války tady Němci řádili" jsem jej pobídl aby pokračoval. A on pokračoval. Věřím, že každé slovo, které řekl, byla pravda. Emoce z dávné, ale stále živé hrůzy se prostě nedaly zakrýt.

"Na začátku války tu bydleli kromě naší rodiny ještě babička a dědeček. Němci přišli nečekaně, najednou přijeli vojáci, začali na nás řvát, mířili na nás. Za nimi už byli na vozech němečtí osadníci. Všechny nás vyhnali ven, začali nás počítat. Řekli nám, že si nesmíme nic vzít a půjdeme pěšky do lágru. Jeden z Němců se podíval na stařečky a jen tak je zastřelil. Bratr to nevydržel a vrhl se na něj. Na místě ho zastřelili taky a nechali je ležet na zemi. Byl jsem v šoku. Řvali, že by moji prarodiče stejně pochod nevydrželi. A pak nás vyhnali. Jen tak, v tom co jsme měli na sobě, vše jsme tam museli nechat. Kolem nás přijížděli Němci. Plivali na nás, sprostě řvali, nadávali nám.

Když nás sehnali na jedno místo s dalšími z vesnice, otec mi řekl, ať uteču jakmile to bude možné, že nás stejně všechny zabijí. Povedlo se mi to společně s dalšími pár mladými. To bylo naposledy, co jsem viděl rodinu."

Odmlčel se než mohl pokračovat dál.

"Schovali jsme se u ovčáka. Bydlel mimo vesnici. Později jsem zjistil, že ho chvíli po našem odchodu zastřelili. Schovávali jsme se, žebrali jídlo. Snažili jsme se dostat do vnitrozemí. Postupně nás ale Němci pochytali. Prošel jsem různé lágry, fabriky. V jedné jsme sabotovali výrobu. Když na to Němci přišli, jednoho po druhém u zdi zastřelili. Já jsem stál jako poslední a to mě zachránilo. Němec si uvědomil, že když postřílí všechny, nebude mít kdo nové zaučit na složitých strojích.

Když nás po válce osvobodili, byl jsem kost a kůže. Chtěl jsem co nejrychleji domů. Trvalo to dny. Cestou jsem našel pušku. Nemohl jsem ji unést jak jsem byl slabý. Občas mi někdo dal trochu jídla. Někdy jsem se jen plazil. Když jsem se dostal k našemu statku, Němci tam pořád byli. Znal jsem to tam dokonale, nemohli se mi schovat. Začal jsem střílet. Zvednout pušku jsem skoro nemohl, ale nakonec jsem je všechny zabil."

Rozhlédl se po ulici, kde jsme stáli. Zaujalo ho velké auto s německou značkou u domu naproti a v němčině konverzující dvojice. Najednou směrem k němu zahrozil rukou a zařval mnohem silněji, než jsem čekal: "A jestli se vrátí, postřílím je zase, tu pušku pořád mám!" Jeho syn ho uklidňoval a tlačil domů. "Jen to zkuste znovu" hrozil starý pán ještě zpoza brány.

A já jsem mohl jen tiše přemítat o hlupácích, kteří dnes kritizují odsun Němců do Německa. Přemýšlel jsem o tom, jak hloupí tito lidé jsou a jak překrucují historii. Je jisté, že odsun schválený vítěznými mocnostmi ty zrádce zachránil před spravedlivou zlobou našeho národa. To oni k nám pozvali Hitlera, to oni mohli za šílená příkoří, která jsme museli strpět. 360 tisíc mrtvých, zničený průmysl, celá země v troskách. A ještě dnes mají tu drzost nás kritizovat a snažit se přepisovat dějiny.

Ale co se stane, až všichni pamětníci odejdou na věčnost? Dojde skutečně k přepsání dějin? Budou Němci prezentováni pouze jako nevinné oběti a my jako agresoři?