Kniha ve stínu Šoa

V poslední době vychází mnoho kniho týkající se Židů a jejich osoudů. Zde je několik knih, který ten, kdo se zajímá o Židy by si je měl přečíst.

 V poslední době vychází mnoho knih, které se týkají Židů a jejich osudů.

     Jsou to knihy díle životopisné, jako třeba „Rajská zahrada uprostřed pekla“, kterou napsala Alice Herzová-Sommerová, nebo životopisná kniha „Na vlastní kůži“, kterou napsala Heda Margoliová-Kovályová. Z těch dvou knih se dozvíte, jak obě ženy za války prožívaly holocaust a jako jediné z celé rodiny přežily. Neméně zajímavá  je syrová skutečnost, s jakou jsme se my „Češi“  chovali k Židům vracejícím se zpět domů po hrůzách, které za války prožili.  A. Herzová-Sommerová ani H. Margolliová-Kovályová  (stejně jako stovky dalších Židů),  nedostaly zpět svůj byt, svůj majetek a ještě musely vyslechnout poznámky typu „Už jsou tu zas a roztahují se, to jich Hitler málo zabil.“   Paní Margoliová píše, že krátce po návratu z pochodu smrti, potřebovala doklady a obrátila se na advokáta, který zastupoval bohaté židovské firmy a píše o  návštěvě této advokátní kanceláře  mimo jiného :……. A pak ta jedna hezká slečna zapomene za sebou zavřít dveře a ze škvíry se vyřine advokátův nosný hlas :„Jo, člověk by  myslel, že se jich už konečně zbavil, ale kdepak, ty nejsou k vyhubení, ani ten Hitler to nedokázal, každý den se vrací jako ty krysy…“   Jejího manžela komunisté popravili jako Žida v procesu se Slánským. Přežil holocaust, ale už ne komunismus.

    Pak je to kniha „Formování českého židovstva“, kterou napsal Hilel Keival, profesor židovských dějin na Washingtonově univerzitě v St. Louis. Z této knihy se čtenář dozví, že u nás Židé používali jako mateřský jazyk němčinu a chodili do německých škol. Ze strany Čechů byl trvalý tlak je donutit k asimilaci. O tom všem tato kniha pojednává.

     Další zajímavou knihou je kniha   „Slovanský Jeruzalém“ „Jak Češi založili Izrael“, kterou napsal   Martin Wein  Ph. D. , který vyučuje v New Yorku a na Telavivské univerzitě. Ten na základě dochovaných dokumentů vyvrací naši iluzi o našem mírumilovném chování k Židům. Je tam např. zachycen rozhovor Jana Masaryka v roce 1947, kdy prohlásil, že Židé si svůj osud trochu tak zasloužili, protože němčili.  Je to opravdu zajímavé čtení a zejména proto  se s ním mohli seznámit také posluchači  na Českém rozhlasu Plus.

     Kniha, o které bych se chtěl dále zmínit,  nese název  „Ve stínu Šoa  Československá exilová vláda a Židé během druhé světové války a po ní.“  Kniha zahrnuje období od roku 1936 do roku 1953 a dá se říci, že volně navazuje na knihu „Slovanský Jeruzalém“.  Úvodem kniha začíná Masarykovým výrokem o jeho přístupu k Židům a k tomu říká, že byl vychován v křesťanském duchu, že antisemitismus nikdy nepřekonal emociálně, ale pouze intelektuálně. Také prohlašoval, že je nemožné uplatňovat národní asimilaci vůči Židům. V roce 1918 napsal dopis Benešovi, ve kterém mu mimo jiné sděluje, že mu Hilsneriáda hodně pomohla, že náš program přijali Židé a sionisté. Právě díky Hilsneriádě začali Masaryk a Beneš vytvářet mýtus o výjimečné demokracii v Československu. Tento mýtus využívali již ve Versailles. Československo podepsalo smlouvu o menšinách, ale odmítlo podepsat smlouvu o ochraně menšin. Beneš k tomu řekl: „ Náš stát a národ používá všeobecné sympatie a důvěry všech spojenců v tomto ohledu. Také všechny závazky jsme splnili a budeme plnit a v otázce národnostní ukázali jsme se liberálnějším, nežli kdokoli jiný. Odmítl jsem klausuli, která by byl s to tento mravní poměr našeho státu ke Spojencům uvésti v pochybnosti.“  To uvedl přesto, že v té době probíhali protižidovské nepokoje na celém území Československa, docházelo při nich k usmrcení, zranění a k materiálním škodám. Představitel světového sionistického hnutí Chaim  Weizmann důrazně si stěžoval a poukázal na to, že to co se u nás děje je v naprostém rozporu s českou politikou hlásanou v Paříži i s veřejným projevem Beneše. Masaryk i Beneš si byli vědomi antisemitských tendencí u nás a právě z tohoto důvodu vznikla teze o relativnosti, kterou horlivě šířili. Cílem této strategie bylo srovnávání situace Československa s jinými zeměmi v regionu a prezentace Československa jako průkopníka demokratických Slovanů.

    Československo bylo jedinou zemí, která dala možnost Židům přihlásit se při sčítání lidu k židovské národnosti i když ostatní obyvatele si svou národnost museli zvolit podle svého mateřského jazyka. V případě Židů tohle nebyla nutnost a nebyla ani nutnost znalost židovského jazyka a ani členství v náboženských obcích. Židé ve většině používali jako mateřský jazyk němčinu a na Slovensku maďarštinu. V Praze mezi Němci tvořili 40 procent. Cílem bylo oslabit německou a maďarskou menšinu. Masaryk ať při rozhovorech s Karlem Čapkem i jindy používal fráze o ovládání anebo o velkém vlivu Židů na tisk ve všech spojeneckých zemích. Představa o údajné moci přitom vycházela z podvrhu z 20. století nazvaného „ Protokoly sionských mudrců“

     Kniha se dále zajímá o náš vztah k Židům v době protektorátu a k propagandě nacistů k naší vládě v Londýně. Nacistická propaganda obviňovala naši vládu v Londýně  a Spojence, že bojují za zájmy Židů a za jejich peníze, že svět je v područí Židů. Naše vláda v Londýně nevěděla, jak čelit této propagandě a pokusila se to v březnu 1941 v československém vysílání BBC vyvrátit. Nedopadlo to dobře, a proto se naše vláda v Londýně rozhodla k tomuto problému se již nevracet. Byl dán pokyn československému vysílání BBC, aby Židé nebyli ve vysílání samostatně zmiňováni. V květnu 1945  v československém vysílání BBC chtěli Židé odhalit svá jména - Pavel Tigrid ( Schönefeld)  a bylo jim doporučeno, aby to nedělali. Oni se rozhodli doporučení poslechnout, aby populární vysílání BBC nebylo diskreditováno a aby se nepotvrdila propaganda nacistů. Naše vláda po celou dobu svého trvání se odmítla zabývat protižidovskými předsudky obyvatelstva a nezabývala se postavením Židů v Protektorátu.

     V říjnu 1941 prezident Beneš sepsal podrobný článek popisující československé plány pro poválečné uspořádání v Evropě. Beneš prohlásil: „V budoucnu by ochrana menšin měla tvořit především obrana lidských demokratických práv a nikoli práv národnostních. Menšiny v jednotlivých státech již nikdy nesmí získat status mezinárodně uznávaných politických a právních jednotek, jež by se mohly opět stát zdrojem nepokojů. Na druhou stranu je nutné umožnit vystěhovalectví z jednoho státu do druhého tak, aby se národnostní menšiny mohly sjednotit s vlastním národem v sousedních státech, nechtějí-li žít ve státě cizím.“   Beneš došel k závěru, že Židé pokud chtějí po válce zůstat v Československu, musí přijmout československé podmínky a asimilovat se nebo integrovat do hlavních slovanských národů. Pokud se budou hlásit ke svému židovství, jako národnostní skupina se musí vystěhovat do Palestiny. Tím se podle Beneše zbaví svého komplexu méněcennosti. Rovněž prohlašoval, že Židé nejsou národ a jedině emigrace z nich učiní národ.  Židé, kteří zůstanou, musí projít velmi důkladným procesem asimilace. Během rozhovoru s Chaimem Weizmanem řekl, že židovský majetek se bude muset stát majetkem státu. Odebrat majetek Čechoslovákům a vrátit jej Židům je nemožné. Když byl otázán, jak mohou Židé mluvící německy za Mnichov, odpověděl: „Menšina jako menšina.„  Po válce bude Československo jenom Slovanskou zemí.

     Do naší armády vystoupily tisíce Židů a tvořily významnou část československých ozbrojených sil. Přesto je exilový politici nepovažovali za horlivé bojovníky za Československo. Již od začátku války ve Francii se šířili v naší armádě a to mezi řadovými vojáky a důstojníky antisemitské názory a šikanování židovských vojáků. V roce 1940 ve V. Británii došlo ke vzpouře 500 našich komunisticky smýšlejících vojáků, kteří odmítali sloužit v zahraniční armádě. K nim se připojila řada Židů, kteří již nemohli snášet šikanování a antisemitismus. Naše vláda a Beneš tuhle vzpouru bagatelizovala a uvedla, že za to si mohou Židé sami, protože někteří z nich mluví německy.

    Přesto, že do Evropy proudily zprávy o tom, co se se Židy v Evropě děje, tak Beneš tomu až do roku 1944 nevěřil.  Na konferencích a besedách prohlašoval[JK1] , že se jedná o pracovní tábory, kde sice pracují za hrozných podmínek, ale k žádnému vyhlazování nedochází  a hlavním cílem nacistů jsou Slované a ne Židé. Prohlašoval, že po válce se uvidí, kolik Židů se nám vrátí.

     Po válce se nevrátilo 260 000 Židů…  Vrátilo se 50 000 až 60 000 Židů. Ti museli po utrpení v koncentrační táborech a na pochodech smrti, složitě prokazovat svoji loajálnost k našemu státu, ale původní majetek už jim nebyl vrácen. Beneš trval na tom, že náš stát bude po válce bez menšin. To se líbilo komunistům, kteří prohlašovali, že je nutné se zbavit židovských  pijavic. K odsunu do Německa bylo připraveno 2 000 Židů. To vzbudilo obrovský odpor židovských organizací a států západní Evropy a USA. V září 1946 vydala americká armáda v Německu rozkaz vracet do Československa všechny vlaky, ve kterých budou Židé. Naše vláda na základě tohoto tlaku vyhošťovací příkaz odvolala. Velký exodus Židů nastal po komunistickém puči v roce 1948, kdy odešlo 5 000 Židů do Izraele a 3 000 do jiných zemí. Exodus Židů dál pokračoval a v roce 1950 v Československu již bylo   pouhých 14 000 až 18 000 Židů. Živá komunita Židů, která v Československu čítala 360 000 duší, se zcela rozpadla.

    Nelze obsáhnout vše, co tato kniha o 275 stránkách obsahuje.  Kniha na základě dokumentů zpochybňuje tzv. mýtus Československa jako jediného demokratického státu ve střední Evropě a podrobně analyzuje politickou činnost Benešovy vlády v Londýně na základě archivních zdrojů. Vřele ji doporučuji, jako knihy uvedené na začátku.  Dá se říci, že knihy, které jsem uvedl, nepřímo na sebe navazují. 

 [JK1]