Vyzbrojování armády přes NATO má svůj rub

Dne 17. ledna tohoto roku vyšel v Hospodářských novinách rozhovor s velvyslancem ČR při NATO Jiřím Šedivým (do nedávna prvním náměstkem ministra obrany a bývalým ministrem obrany), ve kterém pan velvyslanec obviňuje český zbrojní průmysl, že měl „armádu za dojnou krávu“ namísto toho, aby usiloval o prosazení se v konkurenci světových zbrojovek. Člověk po přečtení tohoto článku získává dojem, že co stát činí, činí dobře a nehodní podnikatelé by měli se svými podniky zavřít krám a neobtěžovat úředníky na ministerstvu obrany. Paradoxem je, že „dobře hospodařící stát“, ústy pana velvyslance, v podstatě přiznává, že tak skvěle zase nehospodařil, když připustil jeho dojení, a to podle pana velvyslance v objemu 15-20%. Není to však ministerstvo obrany, které spravuje obranný rozpočet a určuje parametry nákupů a vyjednává ceny? Pan velvyslanec tedy poukazuje na chyby vlastních státních úředníků.

Pan velvyslanec nabídl řešení. To spočívá v pořizování přes NSPA (agentura NATO), které umožní snížit ceny vpuštěním mezinárodní konkurence do soutěží. Jako by od loňského roku neplatila nová evropská legislativa, která káže pořizovat obranný a bezpečnostní materiál otevřenými mezinárodními výběrovými řízeními (až na zdůvodněné výjimky). Neskrývá se spíše za snahou provádět nákupy přes NSPA přenesení odpovědnosti za nákupy na mezinárodní organizaci, která nepodléhá národní ani evropské legislativě, žádnému tržnímu regulátoru, a tak trochu funguje jako stát ve státě? Neukazuje spíše tento přesun odpovědnosti na neschopnost státních úředníků plnit poslání Národního úřadu pro vyzbrojování? Vyzbrojování patří k jedné ze základních národních suverenit, respektovaných i smlouvou o EU. Mám obavy, že uvedený postup povede k další degradaci státní správy, která předáním odpovědnosti NSPA nebude muset podávat výkon a za pár let bude zcela impotentní. Ostatně veřejně deklarovaný problém s pořízením uniforem pro vojáky naznačuje, že se k tomuto stavu blížíme.

Zkusme se zamyslet, jak asi vypadá rozhodování o zakázce českého ministerstva obrany v NSPA? Nedovedu si představit, že by vrcholný management NSPA, ve kterém nemáme jediného Čecha, při svém rozhodování prioritně myslel na naše národní zájmy, na náš zbrojní průmysl, a ne na zájmy jejich domácích průmyslových lobby. Strategickou rozvahu, při které bezpečnostní zájmy mají přednost před ekonomickými, za nás provádí úředníci cizích států. K tomu si snad platíme naše lidi. Nemohu se smířit s tím, že tento postup je dokonce vydáván oficiálními představiteli resortu obrany za jakýsi výdobytek a všelék na vylepšení ekonomické bilance ministerstva. NSPA byla totiž zřízena k úplně jiným účelům, k podpoře operací NATO, k řízení mezinárodních programů apod. Nikoliv jako berlička pro MO. Poukazuje-li pan velvyslanec na špatné prosazování se firem ve světové konkurenci, je záhodno se zeptat, kolik mezinárodních zbrojních programů iniciovalo a realizovalo ministerstvo obrany? Kolik komplexních programů s prvky výzkumu a vývoje s průmyslovou dimenzí a zahraničními partnery připravilo? Nevím o žádném. Připomínám, že naše firmy prosperují především díky mezinárodním obchodům, tedy exportům, a to do celého světa. Stačí si přečíst statistiku licenční správy ministerstva průmyslu a obchodu.

Člověk nemusí být příliš zdatný v oboru, aby pochopil, že NSPA se sídlem v Lucembursku, je pouze dalším prostředníkem nákupů, který si za svoji činnost bere nemalou provizi. Jde de facto o outsourcing služeb, které by měl standardně plnit stát. Cena práce úředníka nebo skladníka v Lucembursku je s našimi nesrovnatelná, což se projevuje v nákladech na administraci zakázek. K  tomu připočtěte náklady na překlady dokumentů do angličtiny, komunikaci s NSPA v Lucembursku apod. Tyto vícenáklady by mohly zůstat „doma“, nemluvě o dalších benefitech z odvodů, zdanění a práce. A ještě jeden důležitý faktor. Náš obranný průmysl tvoří většinou malé a střední podniky. Pro ně není jednoduché soutěžit o zakázku v cizím jazyce a v cizím právním prostředí. V tom se s panem velvyslance shodneme. Pro ně je již tak dost složité orientovat se v měnících se domácích právních podmínkách, potýkat se s nejasnými zadáními zakázek apod. Proto probíhají veškerá národní výběrová řízení v národních jazycích jednotlivých států, pod národní jurisdikcí, což je výhodou právě pro domácí průmysl. Tento fenomén vedl k tomu, že v EU nedošlo ke shodě na používání jednoho jazyka pro administraci výběrových řízení. Mimochodem francouzská ústava to ani nedovoluje.

V rozhovoru dále pan velvyslanec uvádí, že mezi stěžovatele patří ti, kteří „mají problém fungovat ve standardním tržním prostředí“. Důležité je si říci, co je to tzv. standardní tržní prostředí. Volný trh v oblasti obranného materiálu, jak je definován ve Smlouvě o fungování EU, neexistuje. Alespoň ne tak, jak známe např. trh s ledničkami. Stát obchod s obranným materiálem silně reguluje a mnohdy je jeho jediným uživatelem, tedy zákazníkem. Nemůžete si jen tak otevřít stánek s dělostřeleckou municí nebo s tanky, dokonce nemůžete prodávat v místech největší poptávky – v konfliktních oblastech. To vám ministerstvo zahraničí nepovolí, což pouze podtrhuje fakt, že se nejedná o standardní trh, ale trh politický. Tento kvazi trh je dále deformován možností subvencovat zbrojní průmysl veřejnými prostředky, například cestou výzkumu a vývoje, přímými nákupy, či jinak ho podporovat, což není podle pravidel EU jednoduché u běžné výroby. Na to existuje obsáhlá studie Evropské obranné agentury, která podrobně situaci popisuje. Jiná studie uvádí, že maximálně 17% obranných zakázek je realizováno otevřenou soutěží, zbytek jinými metodami. Jakými? Například ty chytřejší státy bez problému přinutí cizí dodavatele ke kooperaci na zakázce s domácím průmyslem. Dříve k tomu sloužily offsety, dnes to běží skrytě. Podobně jako když chce stát dostavět Temelín. Stačí naznačit, a podívejme, jak se zahraniční firmy předhánějí v bratření s domácími výrobci a nabízení podílu na zakázkách. Totéž se děje ve zbrojním průmyslu. Státy se také umějí vyhnout evropské legislativě uzavřením mezinárodních smluv, které jim umožňují dělat si při vyzbrojování, co chtějí – viz dohody Francie a Velké Británie. Navíc, každý zbrojař ví, že na tzv. otevřeném zbrojním trhu se pořizují zastaralé technologie, ty špičkové je možné získat pouze účastí na výzkumu, vývoji a výrobě. A to za pomoci státu. Myslí si snad někdo, že například BAE Systems (největší evropská zbrojní firma se sídlem ve VB) vyvíjí pro své ministerstvo obrany nejmodernější obranné systémy pouze za peníze svých akcionářů? Je totiž 100% privátní. Myslí si snad někdo, že tyto drahé moderní technologie potom Velká Británie dovolí prodat kde komu na základě poptávky? Zcela absurdní je představa, že by je pořizovala cestou NSPA a jsem přesvědčen, že by VB vůbec nevypisovala výběrové řízení na tento systém, vyvinutý za pomoci státních prostředků v BAE Systems. Zbrojení se prostě dělá jinak. To není nákup v supermarketu nebo v secondhandu. Naivita je v tomto oboru drahý luxus a může být i nebezpečná. Vědí to obzvlášť silné státy, které významně dotují svůj zbrojní průmysl a pozorně hlídají co se děje na tzv. zbrojním trhu. Pro nás je nebezpečné, pokud rezignujeme a smíříme se s postupnou likvidací obranného průmyslu a staneme se pouhými konzumenty bezpečnosti. Alespoň klíčové technologie bychom si měli uchovat. Zkušenosti ze světa ukazují, že návrat ke zbrojní výrobě v době bezpečnostní krize je téměř nemožný. V krizi každý stát dodává prioritně svým ozbrojeným silám a v tu chvíli jsou veškeré dohody o dodávkách munice a náhradních dílů cárem papíru. O tom se vedou nekonečné diskuze na bezpečnostních fórech pod příznačnou zkratkou SOS (Security of Supply), tedy bezpečnost dodávek.

Při jedné debatě řekl ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, že největší hrozbou pro ČR jsme my sami sobě. Plně souhlasím. Namísto očerňování obranného průmyslu by měli politici a státní úředníci hledat cesty, jak skloubit bezpečnostní požadavky státu s možnostmi obranného průmyslu. Podobně, jako to v současnosti činí NATO a EU a jak to dělají moderní státy. Náš průmysl na rozdíl od některých evropských zemí nežije z dotací státu, až na výjimky financuje svůj výzkum z vlastních zdrojů, většinou má diverzifikovanou výrobu na vojenskou a civilní a nemůže se opřít o agresivní státní prosazování jeho výrobků na zahraničních trzích. Není proto pro stát takovým břemenem, jak jej někteří politici a úředníci vykreslují. Firmy pouze nabízejí svoje bezpečnostní produkty prioritně svému státu, zaměstnávají tisíce lidí, zejména v regionech s vysokou nezaměstnaností, platí daně a občas holt musejí bojovat nejen s konkurencí na globálních trzích, ale také s vlastní státní administrativou. A to není normální. Existence obranného průmyslu je především věcí státní politiky nikoliv pouze trhu. Budoucí ministr obrany by si proto s sebou na ministerstvo měl vzít především zdravý rozum a nenechat se strhnout k jednoduchým a krátkozrakým řešením, obzvlášť pokud by tím přispěl k nevratné likvidaci obranného a bezpečnostního průmyslu.