Patnáctý březen roku 1939 je nejtragičtějším dnem v naší historii. Okupací německým vojskem započalo v naší zemi období hrůz, mučení a poprav. Byl však tento den tím dnem D, kdy to vše začalo?
Den, kdy lékaři u pacienta zjistí rakovinu a sdělí mu tuto pro něj smutnou zprávu, se pro něj zdá tím nejtragičtějším. Takto vnímali tehdejší obyvatelé Čech a Moravy patnáctý březen roku 1939. Ve skutečnosti, jak pro pacienta, tak pro ně, skutečně tragické dny tomu předcházely dávno před tím, pomalu a nepozorovaně. Neschopnost rozpoznat první příznaky, mnohdy i neochota přiznat si, že se něco špatného děje. Toto v kombinaci se špatnou životosprávou u pacienta a podceňováním nutnosti vlastní obrany u státu může vést k tomu, že nastane „patnáctý březen“. Den, kdy už nejde nic dělat a kdy lze pouze litovat toho, co se neudělalo včas. Patnáctý březen roku 1939 byl dnem prozření kruté reality. A přesto se i tehdy našli tací, kteří sami sebe utvrzovali, že se zase tak moc neděje. Rakovina nenechá vaše tělo na pokoji až do jeho úplného zničení. Stejný plán měla německá okupační moc s našim národem.
Se zlem se dá úspěšně bojovat, dokud je slabé. Jen je ho potřeba včas rozpoznat. Což není jednoduché, protože se zlo umí ohánět spoustou vzletných slov a krásných idejí. Snadno pak někdo může zlo zaměnit za dobro. I dnes se okolo nás zlo pohybuje a úspěšně se maskuje, aby ho nikdo nepoznal. Nenechme se jím připravit o svobodu a chraňme naše národní zájmy. Buďme odpovědní, dbejme o bezpečnost, braňme rodinu a chtějme spravedlnost. Mějme na paměti budoucnost našich dětí.
Vzpomeňme dnes na ty, kteří za tyto hodnoty v době německé okupace položili své životy. Národu, který si neváží svých hrdinů, hrozí, že je nebude mít, až je bude potřebovat.
