Kolik činí skutečné výdaje na naši obranu?

Dne 12. března naše republika oslavila patnácté výročí vstupu do NATO. Na Pražském hradě se k této příležitosti konala konference, jíž se zúčastnili vrcholní představitelé státní správy i politické reprezentace. Byl na ní diskutován i podíl výdajů na obranu vůči hrubému domácímu produktu. Když jsme do Severoatlantické aliance vstupovali, veřejně jsme deklarovali ochotu vydávat na obranu 2% z hrubého domácího produktu (HDP). Dokonce byly úvahy každoročně trochu přidávat, aby v dohledné době výdaje činily 2,2%. Jaká je realita? Dnes máme 1,08 % a v rámci NATO patříme mezi ty na konci. Říkáme si, je to špatné, ale není to tak zlé. Je několik členů NATO, kteří jsou v žebříčku za námi. Dovolím si tvrdit, že ve skutečnosti jsme ještě horší, než uvádíme. Proč?

Všichni mylně vycházíme z představy, že rozpočet Ministerstva obrany se rovná výdajům na obranu. Ale to bychom nebyli Češi, abychom v tom neměli nějakou kulišárnu. Z celkového rozpočtu, který nedosahuje ani 42 mld. Kč, je více než 6,5 mld. Kč určeno na důchody a výsluhy bývalých vojáků. Z logiky věci by toto mělo patřit do kapitoly ministerstva práce a sociálních věcí a ne do obrany. A z výdajů na obranu je nutno odečíst i další náklady ministerstva obrany, jako je provoz sportovní reprezentace Dukla, příspěvky různým spolkům a další aktivity, které s obranou nesouvisí. Ne že bych je zpochybňoval, ale nepatří do výdajů vynakládaných na obranu země. Troufnu si tvrdit, že skutečné výdaje na obranu nepřevýší 35 mld. Kč. Přepočteme-li takto poměr výdajů, dostáváme se na podíl 0,9% HDP. Naštěstí je v NATO i malinké Lucembursko, takže nejsme poslední.

Asi by se ode mě jako reprezentanta českého obranného průmyslu nyní dalo očekávat, že budu horovat za okamžité navýšení rozpočtu a podporovat poslance Ivana Gabala v jeho návrhu zvýšit na příští rok výdaje Ministerstva obrany o 7 mld. Kč. Nebudu. Souhlasím s nedávným prohlášením premiéra Bohuslava Sobotky, že se na dodávkách armádě málo podílí český průmysl. Naši vojáci jezdí buď v rakouských osmikolových transportérech s izraelskou věží, nebo italských lehkých obrněných vozidlech s norskou zbraňovou stanicí, létají ve švédských stíhačkách či španělských dopravních letounech, střílí belgickými kulomety a finskými odstřelovačkami, mezi sebou komunikují americkými vysílačkami. Protitankové střely máme z Izraele, stany z Itálie, munici kupujeme ze Španělska, Litvy a bůhví odkud ještě. A to vše nejlépe přes zprostředkovatelskou agenturu sídlící v Lucembursku. A to vše za české peníze.

V rámci objektivity musím říci, že občas se něco nakoupí i od českých výrobců. Aby ne, s ohledem na naši tradici výroby a výrazným exportem obranných technologií do celého světa. Ale nedokáži se smířit s tím, že velká část našich výdajů na vyzbrojování směřuje do zahraničí ke konkurentům našich firem.

Jsme součástí Severoatlantické aliance, kde je základním principem kolektivní obrana. Přispějme do ní něčím víc, než jsou jen finanční prostředky či živá síla. Tím myslím především výrobky našeho domácího průmyslu. Tak, jak to dělají všechny vyspělé země. Jestliže budeme nadále podléhat účelovým zadáním a tlaku zahraničních koncernů, a pod pláštíkem termínů interoperabilita, kompatibilita a unifikace pokračovat v nákupech techniky ze zahraničí, naskýtá se otázka, jestli vůbec do tohoto systému potřebujeme českého vojáka.  Pak raději i vojáky pořiďme ze zahraničí, třeba stávající rozpočet bude stačit.