Kdysi dávno se nájemníci jednoho domu rozhodli, že o dům budou společně pečovat. Protože tato péče něco stojí, tak se domluvili, že každý z nich bude dávat částku ve výši 2 % svého ročního příjmu.
Po čase si jedna rodina řekla, že chce jet na dražší dovolenou, tak dala o něco méně. Jiná zase mudrovala, že dům je zachovalý, a že není potřeba dávat tolik. Další, když viděla, že jiní to šidí, začala šidit také. Po čase se z tohoto nešvaru stalo pravidlo a zbyly pouze tři rodiny, které počáteční dohodu dodržovaly. A dům chátral a chátral.
Jednoho dne pak rodině, která dokonce dávala téměř dvakrát více, než bylo domluvené, došla trpělivost. A velmi důrazně vyzvala ty ostatní, aby splnily, co slíbily. To bylo najednou řečí a každý se vytáčel jinak - „Je to nehorázné, něco takového chtít.“, „Vždyť jsme se tak nedomluvili.“, „Dům je ještě zachovalý.“, „Neumíme to utratit.“, „Jsou potřeba jiné věci, než údržba domu.“, „Začneme dávat více peněz někdy později.“, „Jiní také nedávají, tak proč bychom měli my.“, „Musíme o tom více bavit.“ Ale toho, jehož peníze držely dům jakž takž pohromadě, výmluvy a vytáčky ostatních přestaly bavit a odstěhoval se. Jak to dopadlo? To ještě nevíme, zbylé partaje stále jednají a neumí se dohodnout. Dům dále chátrá, chybí vchodové dveře a lezou do něho nezvaní návštěvníci a plundrují ho. Zatím ještě stávající obyvatele naštěstí ani nezabili ani nevyhnali.
V bajce jsem poněkud předběhl dobu. Spojené státy zůstávají v Sevoroatlantické alianci i po právě proběhlém summitu, který se stagnací této organizace nepohnul ani o milimetr. Americký prezident hovořil ohledně nízkých výdajů na obranu jednotlivých členských zemí naprosto bez obalu, proto byl některými západoevropskými médii nazván neotesancem. Asi se očekávalo, že v duchu jednoho ze zabijáků našich hodnot – politické korektnosti – bude chválit ladnou chůzi předsedy Evropské komise Jean-Claude Junckera. A o takové maličkosti, že obranyschopnost jednotlivých evropských členských zemí je mizerná, se ani nezmíní.
Dávat 2 % HDP na obranu je závazkem jednotlivých členských států vůči vlastním obyvatelům. To, že je nedáváme ani my, je zradou vlastního národa. A že to nelze skokově navýšit? Kdo nechce, ten hledá důvody. Kdo chce, ten hledá způsoby. Měli bychom chtít po naší vládě, aby našla způsob, jak to udělat. Za první republiky v letech 1918 až 1933 tehdejší vlády uměly vydat na obranu mezi 12 až 16 procenty HDP. Ani na to nepotřebovaly Zákon o veřejných zakázkách.
Bezpečnostní situace kolem nás je stále horší a přesun zájmů USA z Evropy do Asie je pouze otázka času. Probuďme se a začněme se o náš společný dům opět starat. Jinak se totiž může stát, že se jednoho dne z klidného spánku již neprobudíme a náš dům začne obývat někdo jiný.
