Měli jsme kamarádku a ta se za dob svých studií se sexem vůbec nepárala a když se chtěla vdát, tak bez skrupulí rozvedla manželství svého prvního manžela.A když pak našla toho „ideálního“ (je s ním dnes už dobrých 35 let), tak neváhala rozvést jak své první manželství, tak i první manželství svého vyvoleného.
A proč to píši? Protože z Věrušky, jakmile se uprdelila tam, kdy ji bylo dobře, okamžitě začala odsuzovat praktiky potencionálních sokyň, které by jí toho jejího favorita mohly odloudit.
A jak to souvisí s vyhozenými komunisty a Chartou? Jednoduše. Řekl bych, že naprosto všichni komunističtí chartisté byli ve své době nadšenými příznivci a obdivovateli Sovětského Svazu,
Jistě, některý z nich to jen předstíral, ale řekl bych, že takových bylo absolutní minimum. A podobně jako u naší kamarádky, když se její poměry změnily a ona začala mimomanželské styky, kterými dříve tak hýřila, odsuzovat, tak i chartisté najednou začali houfně odsuzovat „milovaný Sovětský Svaz“.
A přitom si vůbec neuvědomili a dosud neuvědomují, že to, co SSSR v srpnu 1968 spáchal, byl akt obrany socialismu v sovětském pojetí, které oni sami dříve tak vehementně podporovali.
Jakýsi sen o „demokratickém socialismu“ byl pouze nerealizovatelným snem, který neměl absolutně žádné šance na úspěch a toho si Sověti byli velmi dobře vědomi.
Existovaly pouze dvě možnosti. Celý ten humbuk skončí jen několika kosmetickými úpravami, třeba povolením několika zaměstnanců. To by nebylo nic zvláštního, třeba po celou existenci NDR existovaly malé soukromé provozovny.
Nebo by se opravdu celou tu bláznivinu, zvanou „demokratický socialismus“ pokusili uskutečnit, zavedli svobodné volby, což by ale prakticky okamžitě také znamenalo konec socialismu, což SSSR nemohl připustit a asi si to také žádný z protagonistů "Pražského Jara" nepřál.
Průser byl pouze v tom, že Dubček a jeho sqadra byli tak hroznou partou amatérů, že existovala reálná obava, že oni tu moc skutečně pustí. A mnoho věcí tomu nasvědčovalo.
Takže, jejich ukřivdění z akce SSSR v roce1968 anásledných čistek plyne jen a pouze z toho, že se jejich soukromé ambice zcela zhatily. Místo teplých míst v sekretariátech KSČ, na školách, v podnicích atd. podřadná místa úředníků, topičů či myčů výloh.
A tím vším byli vinni „Rusové“, kteří jejich vyčínání zaťali tipec. A dnes si ony zbytky tehdy vyházených funkcionářů KSČ, 46 roků poté, chladí žáhu na nástupnickém státu SSSR, Rusku.
Nikoli však na Ukrajině, která samozřejmě také je nástupnickým státem SSSR, vždyť její členství v OSN se datuje od roku 1945, kdy ji tam sám Stalin dosadil a od té doby tam má svoji židli.
Stejně jako za Husáka se vyplácelo populisticky a bez obsahu prskat, tak i dnes ty přeživší zbytku reformních komunistů prskají jako do kouta zahnaná kočka.
A proč? Protože se to politicky opětovně vyplácí. Demokratický stát opět zobe, jako již mnohokrát předtím, reformním komunistům z ruky. Uznává je, jak paradoxní, jako bojovníky proti režimu a nyní tedy i jako „bojovníky proti Rusku“.
Nádherným exemplářem tohoto přístupu je Luboš Dobrovský, který jako ročník 1932 byl již dost starý na to, aby se všech těch komunistických zvěrstev zúčastnil. A dnes? Klasický jestřáb a rusobijec, který dobře ví, že členství v KSČ dnes není handikepem, ale pobídkou k další kariéře.
A jak do toho pasuje prezident Zeman? Tím, že s v KSČ ani nerozkoukal a svoji kritiku vedl, podobně jako Václav Klaus, mimo hlavní proud disentu. A přesto je dnes jeho článek Prognostika a přestavba považován za daleko významnější než Havlův neobsažný plk Několik vět.
Lze zcela bez uzardění říci, že pilná a soustavná práce Václava Klause a potažmo i Miloše Zemana na vysvětlování „výhod“ socialismu měla větší význam než dlouholeté chartistické plácání o ničem,
