Ono se říká, že historie se často opakuje. Jednou jako tragédie a podruhé jako fraška. Současné dění na Ukrajině však té druhé variantě příliš nenasvědčuje, na to je tam už příliš mnoho mrtvých.
Ale ta podobnost mezi jednotlivými historickými ději je až ohromující. Americká občanská válka (1861 – 1865) nevznikla jen a pouze kvůli zrušení otroctví. Vznikla proto, že jedenáct jižních států Unie chtělo větší autonomii. A samozřejmě, že zrušení otroctví přitom hrálo nezanedbatelnou úlohu.
A skoro jako přes kopírák, po více než stopadesáti letech, řeší dnes Ukrajina podobný problém. Nyní ale dosti zkomplikovaný jak etnickým a jazykovým, tak i reminiscencemi z minulosti.
Často citované je latinské přísloví Quod licet Iovi non licet bovi, do češtiny nejčastěji překládané jako „Co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi“. Lze ale nalézt i jiné paralely: „Když dva dělají totéž, není to nikdy totéž“ nebo ono okřídlené úsloví o Dvojím metru.
Lidská paměť je naštěstí velmi pomíjivá. Tedy, v některých případech. V jiných jsou zase z historie vytahovány celkem nevýznamné epizody, aby jim byl dodána větší propagandistická váha. Nebudu to specifikovat blíže, mnohý se dovtípí, co mám na mysli.
A tak jsme z našich myslí a srdcí zcela vytlačili vzpomínky na počátek tohoto roku, kdy na kyjevském Majdanu zuřilo proevropské a protijanukovyčovské povstání. A v rámci toho povstání docházelo k obsazení budov či přímo celých měst na Západě Ukrajiny.
A zde si dovolím citovat: Centrem protivládního odporu se na západě Ukrajiny stal Lvov, jehož radnici ovládá národně orientovaná strana Svoboda. Odpůrci prezidenta Viktora Janukovyče v tomto největším západoukrajinském městě a tradiční baště ukrajinského nacionalismu vyhlásili podle agentury Reuters "politickou autonomii" na ústřední moci po bouřlivé a násilné noci.
Zdroj: http://www.lidovky.cz/rozstepena-ukrajina-krym-miri-do-ruska-lvov-vyhlasil-nezavislost-109-/zpravy-svet.aspx?c=A140219_170956_ln_zahranici_msl
A co naše vláda, naše sdělovací prostředky? Nic, absolutně nic. Protože se jednalo o akci proti prezidentu Janukovyčovi, tak následoval mlčenlivý souhlas, až hlasitá podpora. Ale odsouzení žádné.
Nicméně ta zpráva má ještě pokračování: Naopak na Krymu sílí hlasy, aby se převážně ruský poloostrov připojil k Rusku. Ale to už je odštěpenectví, které nám nevoní, že? Prostě, když dva dělají totéž…
A v tomto duchu se nesou tato skoro celá tři čtvrtletí našeho oficiálního komentování o Ukrajině a patří ke cti zdejšího blogu, že tady to tak není. Ale jenom nechápu, jak mohou lidé, tedy jak autoři tak i diskutéři být často tak slepí, že tyto, do očí bijící souvislosti, nevidí.
Konkrétně, a to je moje poslední poznámka, z té zprávy z 19. února jasně plyne, že osamostatnění Krymu mělo naprosto stejný charakter jako osamostatnění Lvova.
Bylo to prakticky totéž. Ale jedno z toho, tedy Lvov, bylo přijímáno s potleskem a nadšením a druhé, tedy Krym s hlasitým nesouhlasem.
Jistě, pokud se bude jednat o fotbalový nebo hokejový zápas, tak tam držíme samozřejmě všichni palce našemu týmu a na ten soupeřův pískáme.
Ale jsou krvavé události ve skoro sousedním státu (Ukrajina kdysi, a není to tak dávno, sousedila s ČSFR) sportovním podnikem?
A protože nejen Ukrajinou živ je člověk, ale musí také občas umřít, nabízím toto:
Mám jeden takový příběh. Před asi patnácti lety jsem měl moc hezkou polskou přítelkyni. Ony Polky bývají velmi často velmi hezké.
Stejně jako Češky, Slovenky, Rusky a Ukrajinky, zatímco třeba Angličankám a Američankám, aby člověk často nasadil na obličej „milosrdně ...
