To byl, podle mého názoru jasný, i když předem neplánovaný záměr. Záměr, který vznikal ad hoc, za pochodu, hodiny a dny poté, co prezident Klaus oznámil amnestii. Hezky to ve svém článku Cíleně řízená mediální mystifikace; jen 10násobná tisková chyba... pojednal pan Olšer a inspiroval mě.
Klaus musel jít pravdoláskařům na nervy již dávno předtím než tento pojem vůbec vznikl a patrně již před onou památnou „revolucí“ v listopadu 1989. Samozřejmě, disidenti a Charta 77, což vlastně v jedno splývá, nebyli ani náhodou pravicově založení a ani náhodou netoužili po nějaké restauraci kapitalismu.
Popisovali nešvary Husákova socialismu a žádali nápravu. Dlužno ale poznamenat, že vlastně Husák žádný svůj socialismus nevynalezl a že pojem normalizace vznikl jen pouze díky deseti a sta tisícům komunistických funkcionářů, kteří prohráli svůj frakční boj a z nichž hrstka se stala aktivní v Chartě.
Takže Klausovy bytové semináře, o kterých se nemohly nedoslechnout, šly proti hlavnímu chartistickému proudu – socialismu s lidskou tváří. Na to si Klaus ani náhodou nikdy nehrál a proto ten rozpor mezi ním a disidenty vznikl dávno předtím, než po listopadu 1989 vyplaval na povrch.
Klaus je ale nesmírně vzdělaná, cílevědomá a houževnatá osobnost a nenechal se ani náhodou vyšoupnout na skvěle placený, ale málo vlivný post guvernéra Národní banky a raději šel do ohně privatizačních bojů jako ministr financí. Prostě chtěl být ve středu událostí a nikoli jejich nějakým glosátorem.
Líčit, kolik pokusů levice udělala, aby Klause sesadila a potupila, je nošením sov do Athén. Sarajevo, Děkujeme odejděte, Televizní krize 2000/2001 a jistě by se našly i další a další. Ta krize v ČT sice Klause nijak viditelně neoslabila, v každém případě ale znamenala jasné vítězství pravdoláskařů a nejen uhájení, ale dokonce upevnění jejich pozic v ČT, které trvá dodnes.
Klaus za celou svoji kariéru nespáchal žádnou politickou hrubku. Pravdivou kritikou Bushovi invaze do Iráku se snažil zachránit tisíce amerických vojáků a Obama by ho dnes měl na rukou nosit. Nenosí a to ze dvou důvodů. Jednak proto, protože není jen levičákem, ale ultralevičákem z komunistických rodičů a zadruhé proto, že americkému prezidentovi se neodporuje ani tehdy, když dělá chybu.
Jakousi „chybou“ byla snad ona amnestie. Spousta zavilých Klausových nepřátel si okamžitě začala vymýšlet katastrofické scénářem jak lidé přijdou o milióny, jak profláknutý soudce bude zase soudit, ale nic z toho se ani po čtvrtroce nejenže neuskutečnilo, ale dokonce ani neprokázalo.
Snažil jsem se učinit na tu amnestii názor, který by měl hlavu a patu. Zavrhuji myšlenku, že šlo o chybu a myslím si, že šlo o velmi promyšlený krok, promyšlený na několik tahů dopředu. Klausovi muselo být jasné, co se po vyhlášení amnestie strhne za povyk.
Možná ale „tak trochu“ podcenil nehoráznost těch lží a manipulací, které si média budou k amnestii vymýšlet a pitomost jménem „velezrada“ ho opravdu nemohla napadnout. Ta nemohla napadnout žádného soudného člověka.
Klaus se tak ale velmi výrazně, možná zatím nejvýrazněji, zapsal do povědomí lidu. A myslím si, že klidně mohl kalkulovat s tím, že prach zvířený amnestií se čase usadí a ti, kteří mají rozum to uznají. A o ty, kteří rozum nemají, tak Klaus prostě nestojí a nestojím o ně jako o spojence ani já.
Sečteno a podtrženo, zůstane Klausovi něco mezi 10% a 20% věrných voličů a to je číslo asi tak na úrovni snů pana Mynáře. Ale pan Mynář má na svém levicovém hřišti velikou konkurenci.
A jakou by měla nová Klausova politická strana konkurenci na pravici? Žádnou, opravdu žádnou a s těmi 15% a Klausovou vytrvalostí by klidně mohl „rejdovat“ naší politikou. Fantazie? Možná, ale možná také ne.
