My Češi trpíme jakýmsi syndromem bipolární deprese. Při této chorobě se pacient pohybuje mezi dvěma fázemi. Depresivní a manickou. Při té manické je až nepřirozeně čilý, výkonný a hlavně nekritický. Při té depresivní je zase naprosto utlumený a někdy dokonce odmítá přijímat potravu.
Kdybychom hledali obdobu manické fáze u našeho národa, asi bychom neudělali chybu, kdybychom zvolili Nagano. I já, který jsem takového třeštění dalek, jsem brzy ráno vstal, vzal auto, dceru a jejího přítele a jeli jsme na Staromák. Tam jsme zjistili, že náměstí je plné, je to nepohodlné a špatně uvidíme.
A tak jsme manicky jásali doma. Bylo to sice pohodlnější, ale méně autentické. Skákat jsme se neodvážili, ani ne tak ze strachu ze sousedů, jako z toho trapného pocitu, že takto blbnout doma je nepatřičné.
A depresivní fáze? Tak tu, alespoň zdánlivě, prožíváme nyní. A je to jako když vězeň má každý půlrok trest zostřený deseti dny v temnici, pouze o vodě. To „zostření trestu“ byla ona notoricky známá Klausova amnestie a abolice (až do 1. 1. 1013 jsem to slovo nikdy neslyšel) a mnoho lidí se tváří, že kvůli tomu pro ně skončil svět. A vymluvit jim to nelze.
Ano, to je jeden ze základů tzv. „blbé nálady“, že něco lidem vymluvit nelze. Pojem „blbá nálada“ zavedl prezident Havel a byla to jakási dělostřelecká příprava na tzv. Sarajevský atentát, tedy na rituální vyhnání zemského škodiče Václava Klause z politiky. Jak to dopadlo, všichni víme.
Nechápu, že by třeba americký, francouzský nebo ruský prezident předstoupil před národ s nějakým defétistickým tvrzením tohoto druhu. Samozřejmě, jednotlivé problémy lze pojmenovat a neřády tepat. Ale jeho projev musí být vždy prodchnut optimismem a jistotou, i když jen zdánlivou a klamnou, že všechny problémy se vyřeší.
V úvodu jsem hovořil o bipolární poruše. Tuto nelze změřit žádným přístrojem. Ani teploměrem, ani počítačovým tomografem nebo čímkoli jiným. Musí ji, na základě pacientova chování a řeči, posoudit a vyhodnotit lékař. Jiné cesty není.
Stejně tak ani korupce a míra marasmu v jednotlivé zemi se ničím objektivně měřit nedá. Je to již přes padesát let (1956), kdy v tehdejší Spolkové republice Německo začal skandál s nákupem stíhaček F-104 Starfighter, Němci familiárně přezdívané „létající rakev“.
Aféra tehdy vyústila v ostrý konflikt mezi tehdejším ministrem obrany Franz Josephem Straussem a časopisem der Spiegel a nezdá se, že by ten skandál byl menší než například naše aféra s letouny CASA, ve kterých se zatím nikdo nezabil, ani se to moc nepředpokládá. Kdo je německého jazyka mocen (pozor nesměšovat s uzeným), může si přečíst: Die SPIEGEL-Affäre 1962 und danach.
Prostor se krátí, já nerad píši přes hranici formátu A4. Proto jen stručně. Říká se, že u nás jsou dálnice 2x až 3x dražší než v Německu. Co brání třeba i investigativním novinářům zajet do Německa a požádat je o nahlédnutí cenové dokumentace k výstavbě tamních dálnic?
Vždyť velké firmy, jmenuji namátkou STRABAG, přece působí v obou zemích. A pokud by faktury za jeden kilometr dálnice v Německu byly od této nebo jiné firmy opravdu poloviční nebo dokonce třetinové, no pak bychom na tuto a jiné firmy měli úžasnou páku, že?
Ovšem, správný Čech si řekne: „Do Německa? Nezbláznili jste se?“ A zůstane sedět doma na prdeli a nadále smolit články o marasmu, o tom, jak je to tady strašné, jak všichni kradou (mnozí jistě) a podobně. To je přece pohodlnější, že?
