Co je svět světem a civilizace civilizací, tak národy a státy o něco bojují. V historicky nedávné době, to byl Sovětský blok, který bojoval „za mír“. To se dělo prostřednictvím enormního zbrojení a my se tomu smáli, jakoby to bylo „souložením za panenství“. Ale smáli jsme se hloupě, postpubertálně, protože staré latinské rčení říká: Si vis pacem, para bellum. Neboli, když chceš mír, připravuj válku.
Ale sovětské časy odvál vítr historie, i když se zdá, že je zde každý druhý resuscituje poukazem na skutečně tragické zločiny toho systému a vyvozuje z toho genetické či charakterové vlastnosti ruského národa.
S podivem ale třeba u národa německého se tak neděje a u národa cikánského je dokonce přísně zakázáno na takovouto zcela zřejmou a do očí bijící skutečnost byť jen vzdáleně pomyslet.
To je totiž jeden z hlavních rysů naší „demokracie“. Ta říká přibližně toto: U nás je svoboda myslet si a říkat skoro vše. Samozřejmě kromě toho, co je zapovězeno. A o tom, co je zapovězeno, rozhodujeme my, samozvaní hlídací psi demokracie (nemyslím tím novináře).
A přesně tento typ demokracie se my, zcela zákonitě, tak jak to lidstvo dělá odjakživa, snažíme exportovat do světa. Protože si prostě myslíme, že to je "to nejlepší".
Export do exotických zemí dosáhl neobvyklého úspěchu. Po investování biliónů dolarů a ztrátě půl miliónů životů to v Iráku vypadá hůře než kdykoli předtím.
A kde jsou ty další země, kam jsme „exportovali demokracii“? Afghánistán, Libye a další? Kvetou, že? A proto bylo rozhodnuto opustit exotiku a soustředit se na tzv. „Blízká setkání třetího druhu“ a „trochu“ pomoci vývoji na Ukrajině.
Ten konflikt, který je dnes prezentován jako rusko-ukrajinský, je ve skutečnosti konfliktem civilizačním. Západ té velké země tíhne k europeismu, homosexualismu, politické korektnosti, „antidiskriminaci“ a podobným ptákovinám často nazývaným „lidskými právy“.
Ale to již nejsou základní lidská práva, to už je jejich nadstavba, která často se základním pojmem lidských práv nemá vůbec co dělat, ba jde dokonce 100% proti jejich duchu.
A, podle mě nepopiratelným, cílem naší euroatlantické civilizace není zničit Rusko jadernými zbraněmi. To by nás mohlo setsakra bolet. Ale přetáhnout je k našemu způsobu demokracie, tak, jak si ji představujeme my, resp. je nám našimi vůdci vnucena.
A Východ Ukrajiny tento způsob demokracie odmítá. A jeho příklon k Rusku není ani tak dán jazykově, ale kulturně. Rusku se prozatím, do jisté míry, podařilo tento útok „západní demokracie“ odrazit a hodlá žít svým způsobem života.
A to je prostě něco, co „socialisté všech zemí“, tedy USA a EU nechtějí a nebudou tolerovat. Před rokem nebylo Krymu nebo jeho tzv. anexe. Nebylo povstání na Východě Ukrajiny a přesto naši propagandisté nenechali na Rusku ani jednu pussy suchou.
A každý ví, že suchá pussy je na nic a proto byly ty propagandistické útoky přesně před rokem, ještě před Olympiádou tak intenzivní. Žádné náboženství totiž vedle sebe nestrpí konkurenta.
A Rusko, je se svým přístupem k životu příliš nestravitelným kouskem a proto se budeme, i za cenu rizika sebezničení, neustále snažit, aby tato země přešla na naše, zkratkovitě řečeno. „homosexualistické náboženství.
Známe to z dějin. Římané proti křesťanům, katolíci proti protestantům, Husité proti tradicionalistům a hlavně Islám proti bezvěrcům.
Vždy se bojovalo, bojuje a bojovat bude. Takový je princip lidské psychiky a někdy mám opravdu dojem, že my to nad tím Ruskem prostě musíme vyhrát, i kdybychom přitom měli všichni prohrát. A to, bohužel, přímo naše životy.
