Roztoužená vzpomínka na blahé časy Husákovy normalizace...

Je legrační, jaké hlouposti si lidé pamatují. Třeba jedna dáma si pamatuje, že jsme s Jirkou Juhanem chodili do hospody U Bubeníčků a přitom neví, jak mohou živnostníci krátit daně a jiné povinné poplatky (pojištění). Bylo by nošením sov do Athén ty možnosti vypočítávat, postačí jen říci, že jich je hodně a z toho určitě ještě mnohé způsoby neznám. Ale k věci. Hostinec U Bubeníčků, Myslíkova ulice. Deset desítek 17,- Kč, jedna krabička Lip 2,20 a zbytek dvacky tuzér. Ale my nijak moc aktivně nekouřily a hlavně nešlukovaly (podmětem jest hejno děvčat a přístěnku tudíž patří to tvrdé). A dnes? Tedy včera večer U Provaznice. Deset Plzní 420,- Kč plus jídelko plus tuzér (byli jsme tři). Dohromady skoro sedm stovek. A pak druhá fáze, jak se zpívá ve hře Cimrman v říši hudby v hostinci U tygra. Tam jsme vzpomněli Bohumila Hrabala, jeho nedožitých stých narozenin a toho, jak ho nějaký zpitomělý televizní reportér v přímém přenosu s Billem Clintonem oslovoval „Pane Párale“. Takže, kdy bylo lépe? Odpověď Rádia Jerevan: „Lučše uže bylo“. Jak jinak, když nám to tehdy častěji stálo.Vždyť ty naše škodověnky byly přece jen poruchovější než současné vozy a stály, tedy stávkovaly, častěji. Ale zase jsme na to nepotřebovali notebooky, žádné bohudík nebyly.