Ráže 6.35 mm v den 25 Výročí...

Vítězného února, samozřejmě. A hned zpočátku řeknu, že největší drzost, největší nehoráznost a největší troufalost, tedy chucpe,  považuji to, když komunisté z roku 1948 kritizovali a nadávali Husákovi, protože jeho režim byl lepší

Byl lepší ve všech ohledech, kromě cestování do zahraničí. To komunisté v čele s Antonínem Novotným v roce 1966 celkem liberálně povolili a Husák pak v listopadu 1969 diktátorsky zakázal.

Ve všech ostatních parametrech se ale obyvatelstvo za Husáka mělo lépe.

Ale hodnotit tzv. normalizaci není smyslem a účelem tohoto článku. O té už bylo řečeno skoro vše a skoro vše také účelově špatně. Já se chci zmínit o dobře před více než 50 lety, o době tzv. "Novotného cochcárny".

Ano, byl to volnější režim, než v padesátých letech před smrtí Stalina a Gottwalda, ale stejně byl komunisticky tuhý a rigidní a jen pár poblázněných spisovatelů si trochu vyskakovalo, ale nikdo, vůbec nikdo a nikdy NEZPOCHYBNIL vedoucí úlohu KSČ.

A konec vrcholové politiky. Pro další vyprávění musím dekonspirovat mého kamaráda Vladimíra. Byla to taková přesmyčka ze jména Vladimír Iljič, protože tatínek mého kamaráda byl zarytý komunistický funkcionář na MV KSČ (to je tentýž, odkud se později Kapek zastřelil).

Takže, Vladimír bylo jen jeho krycí jméno, které jsem mu přidělil, protože ve skutečnosti se jmenuje Ilja. Tatínek pojmenoval prostě všechny tři své děti ruskými jmény, kromě Ilji měl i Táňu a Natašu. A Ilja, v době našich studií na průmyslovce, byl docela číslo.

Celkem pravidelně kradl tatínkovi protekční vůz Simca a učil nás v něm řídit. Takže já své šoférské panictví ztratil již tehdy. A jednou mi Ilja povídá: "Jirko, potřebuji poradit s matikou" a já se divil, odkud taková péče, protože Ilja na učení dost sral.

Ale netrvalo dlouho a pochopil jsem. Seděli jsme nad matikou necelou hodinku, když v tom klaply dveře A Iljův tatík, s brunátným obličejem, vrazil do dveří. Ruku měl napřaženou, že dá Iljovi do držky, ale jak mě uviděl, zklidnil hormon.

On se totiž Ilja noc předtím, zase s jinými kamarády, proháněl v otcově autě po Praze a stavěla ho hlídka VB. On ovšem nezastavil a hlídce hbitě ujel, ta však zachytila SPZ vozu a hned ráno profoukla jeho majitele, Iljova tátu. Takže místo matiky jsem sloužil jako tlumič vášní.

A aby té legrace nebylo dosti, tak si Iljův tatík, v té své komunistické bohorovnosti, že se jemu, funkcionáři KSČ, nemůže nic stát, nezajistil řádně své zbraně. Pistole prý měl tři, ale já viděl jen tu jednu.

Přesně takovou, jaká je na obrázku a přesně takovou šlohl Ilja (bylo nám tak 16-17 let a skvěle jsme stříleli ze vzduchovky) svému taťkovi a přinesl ji k nám do Záběhlic. Rodinný domek rodičů byl na takové hrátky ideální...

...ale v podstatně jsme při střelbě přes hlavní ulici V Korytech jenom jeden telefonní drát, který se pak na izolátoru směšně klinkal. Ta zbraň jistě není tak účinná, ale zcela určitě bych to s ní tedy, do svého krásného a vypracovaného těla, někdy "koupil".

Prostě a jednoduše, na zneškodnění útočníky z malé vzdálenosti se skvěle hodí a je daleko praktičtější k nošení než ta obrovská ČZ75, do které mě kdysi jeden ministerský ochranka uvrtal.

Škoda jen, že ji pan Janota nepoužil jen pro ty účely, pro které si ji kdysi koupil.