Je už jen málo žijících lidí, kteří v době okupace každodenně slyšeli ono stále se opakující hlášení „Oberkommando der Wehrmacht meldet“ neboli Vrchní velitelství Říšské branné moci oznamuje.Tehdy, se železnou pravidelností, oznamovalo, že německá vojska na všech frontách skvěle vítězí a pokud tak tomu již nebylo, že se stáhla do předem připravených pozic.
Snad jenom po katastrofálním výprasku u Stalingradu nebylo možné toto jako vítězství slavit a bylo nařízeno něco jako státní smutek. To ovšem z vlastní zkušenosti nevím, spolehl jsem se na vyprávění své maminky.
Myslím, že ani po vítězství nad nacistickým Německem to nebylo s objektivitou informací nic moc. Představuji si, že již tenkrát začal vznikat mýtus, že nás osvobodila jen Rudá armáda, který se pak po 45 letech začal rychle měnit v mýtus, že nás osvobodila jen US Army.
Při vší úctě k padlým americkým vojákům by asi mělo být uznáno, že jejich ztráty a celkové zásluhy, vztažené na osvobozené území byly ve vztahu k témuž u SSSR asi desetinové.
Symptomatické také je, že bylo změněno datum státního svátku z 9.5. na 8.5. a že, pokud vím, tak americká ambasáda žádné trachtace vztažené ke konci války nepořádá.
A místní politruky chytá amok, když někdo z našich činitelů vyhoví pozvánce ruského velvyslanectví a slušně s nimi oslaví vítězství ve „Velké vlastenecké válce“. To považuji za obzvláště zhoubné.
Ale pojďme dál. ČS Rozhlas měl dlouhou dobu onu adresu, která se tak krásně pamatovala. Pak se ovšem ze Stalinovy třídy stala Vinohradská (další přejmenování doufejme není v dohledu) a z Prahy 12 se stala Praha 2.
A odtamtud a nejen odtamtud chrlili tehdejší superpropagátoři komunistického režimu, jako byl třeba Jiří Ruml, každodenně svou dávku jedu a lží obyvatelstvu. Nevím, nakolik ta propaganda byla skutečně úspěšná, ale podpisové akce třeba za popravu Milady Horákové se na základě toho skutečně konaly.
Je až tragikomické, co se dělo. Pro Jiřinu Štěpničkovou, která se i se synkem pokusila emigrovat, žádaly v padesátých letech její kolegyně trest smrti. A asi to dokonce myslely vážně. Možná taková malá "kolegiální závist"
To vše, od okupace až po listopad 1989 to byla totalitní propaganda a jako takovou ji také většina lidí brala. Po padesátých letech ale ztratila onen vražedný osten a otravovala spíš se žněmi nebo plněním plánu a lidé ji víceméně ignorovali.
Každý ovšem doufal, že po pádu totality to bude jinak. Není a také nikdy nebylo. Okamžitě, jak bylo jasné, že komunisté jdou od válu, začala soustředěná kampaň za prosazení, v širokých lidových masách a hlavně na Slovensku neznámého Václava Havla za prezidenta.
Bylo to přání malé hrstky obdivovatelů okolo něj a pak také některých Pražáků a mimopražských intelektuálů. Ale v širokých vrstvách byl Havel prakticky neznámý. Jak jinak by se také povedlo propašovat mu do přílohy Rudého Práva v říjnu 1989 gratulaci, sice pod cizím jménem, ale s jeho fotografií?
Já nejsem nešťastný, že byl Havel zvolen prezidentem namísto Dubčeka, kterého považuji za naprosto katastrofálního politika a jediného skutečného viníka sovětské invaze v srpnu 1968. Ale tvrdím, že zvolení Havla bylo první velkou manipulací „svobodných“ médií po revoluci.
A nyní? Již si to štěbetají vrabci na střeše. Státní sdělovací prostředky a především ČT, nejsou dnes ničím jiným než oněmi velkými manipulátory, kteří zde „vrtí psem“. Oni jsou ten ocas psa (prosím neberte doslovně) a měly by se vrtět tak, jak to cítí společnost.
Oni by měli (mluvme o osobách) hovořit o tom, co se děje a věci osvětlovat, nikoli jim vnucovat svou interpretaci. Hýbat psem. A co se děje? Pravý opak. Jakmile se objeví titulek, že následuje komentář o Ukrajině, tak klidně můžete vsadit svůj dům i s manželkou, jaký ten vstup bude.
Josef Švejk říkával: „Aťsi bylo, jaksi bylo, ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo“ nebo tak podobně. A my bychom to mohli upravit na „Ještě nikdy nebylo, aby ČT, ehm, ehm. objektivně informovala“.
