Býval jsem velmi zvídavé dítko. Přečetl jsem vše, co mi přišlo pod ruku nebo i jinam. Třeba potištěný toaletní papír, toho byl za socialismu velký nadbytek. Také jsem studoval kuchařku studených jídel, rukověť důstojníka ČSLA v záloze a trestní zákoník.
V trestním zákoníku mě zaujala především pasáž o pohlavním zneužití a znásilnění. Píši to bez záruky, ale tehdejší (padesátá léta) trestní zákoník v paragrafu o pohlavním zneužití jednoznačně určoval, že pohlavní zneužití je pouze tehdy, pokud je rohlíček v mikrovlnce nezletilé, jak říká bloger Frank Krejčí. Pokud by tam ale byl prstíček, tak by se tehdy nic nedělo. Byla to asi jen zákonná ochrana proti předčasnému početí.
U znásilnění je to ještě složitější. Tam se může nechat nachytat prakticky každý chlap. I ten, který k násilí nemá vůbec žádné sklony. Postačí „využít bezmoci“ dotyčné a „vykonat soulož“ a když se pak s dotyčnou rozhádá a ta je dostatečně cynická a otrlá, tak má na krku znásilnění jen to fikne.
Před pár lety jsem četl o případu, kdy se dotyčná dobrovolně odstrojila, dobrovolně si na „pachatele“ seshora nasedla a vykonali to, co bylo předtím řečeno. No, ale ona potom byla v šoku, že zahnula manželovi, zhroutila se, šla k psycholožce a milého milence udala. Vyfasoval šest let, prý to vše udělala jen pod pohrůžkou použití násilí. Cha, cha. Pohádky staré Mindy.
Tento případ uvádím ne v touze po pikantériích, ale jako příklad. Kolikrát si nějaká žena vleze na vlastního nebo cizího chlapa a konají tak, jak jim Bůh káže? To budou za určitou dobu jistě milióny případů, kterými se nikdo, ale vůbec nikdo nezabývá, protože také nikdo nemá dojem, že se stalo něco nezákonného.
Ošklivé slovo „handl“, tedy v němčině Kuhhandel a nikoli Kuchenhandel, jak kdysi mylně uvedeno nebo moderní anglické „deal“ ve smyslu „politický obchod“ se děje neustále a bez přestání všude na světě. Nikdo nikomu nic nedá zadarmo, to je přece samozřejmé i v normálním občanském životě. Žena je na muže také milá jen tehdy, pokud za to něco dostane, třeba lásku nebo korkový nožich.
V diskuzích o nyní arestovaném triu ex-poslanců se to vyskytuje neustále: „Vláďo, my bychom chtěli, abys z té vlády už vypadl“. „Ale odvolat mě právo nemáte, že? Tak, co za to?!. „No tak Vláďo, my ti obstaráme tu trafiku v Bruselu. Je to půl Mega měsíčně, to je přece slušný, že?“. „No, jo, ale tady Standa má nakročeno k mnohokrát větším penězům a nebude muset trčet v té zakopané bruseli“.
Tak doslova takhle se to určitě neodehrálo. Ale nějak jinak ano a to se stejným výsledkem. Předseda vlády Špidla rezignoval po slibu lukrativní trafiky v bruseli. Ale, když dva dělají totéž, není to nikdy totéž. Není to totéž u znásilnění, není to totéž u nutné obrany a není to totéž u politické korupce.
A já jsem zvědav, jak soudy vyhodnotí tento, celkem nevinný případ tří exposlanců, když páně Bártovy toky peněz k jeho spolupracovníkům odmítl označit za korupci a soudce Šott z toho byl v šoku a proti osvobození Bárty, Kočí a Škárky podal stížnost. Být to v USA, byl by výsledek té stížnosti brán jako precedent, u nás to ale tak nechodí.
O soudních rozsudcích lze často říci „Každý pes jiná ves“ i když se zabývají vlastně stejným nebo velmi podobným skutkovým dějem. Ale, kdyby bylo vše v pořádku, o čem bychom pak diskutovali?
