Žilo, bylo v zemi české jedno nespokojené koťátko. Nic mu nebylo dobré, vláda, Národní banka, police, prokuratura i soudy a nejméně však prezident. Národ ten si totiž za prezidenta zvolil jakéhosi neomalence, který, pokud se dříve o někom domníval, že je pitomý, tak prostě řekl „novináři, hnůj a póvl, pitomá smečka debilů“.
To jsem ovšem, sám o své vlastní vůli, již trochu přepepřil.
Jeho protivník, distingvovaný džentlmen, který proti soupeři nikdy nevypustil křivého slova a raději usnul však zapomenul usnout při inauguraci svého protivníka. Místo toho se řehtal jako malý kluk, když jeho kamarádovi zavál jeho knihy a sešity vítr do louže.
Šlechtic onen, mezi přáteli i nepřáteli Karel Spáč zvaný, měl a má chování ryze šlechtické. Jednak nesmí být chudý, což se za pomoci panovníka Václava I. Podařilo a Karel tak z vděčnosti nese jeho potrhaný prapor dál.
Pro šlechtice je též jakási manželka, a to snad dokonce na vozíku, i když geograficky vzdálená, přítěží. Šlechtici se trumfují, kdo si mladší děvu do postele obstará a miminem pro tento šlechtický contest (soutěž) jest rozdíl 35 let a to samozřejmě v neprospěch (či prospěch?) ženy.
V každé případu ale o stodesetiletou matrónu jít nemělo, dámy tohoto věku nemají již potřebnou šťávu. Zato dáma o věku 25 let má šťávy více než dost a při hrátkách s ní, které jsou šlechticům tak společné, se každý s modrou krví výrazně vyšťaví, i když těch šťáv nazbyt už moc nemá.
A naše malé koťátko s úzkostí pozorovalo onen strašný boj mezi rovným, přímým, čestným, věrným, neúplatným a nekorumpujícím (skoro) Karlem Spáčem a hnusným, úlisným, prolhaným a veskrze opovrženíhodným zemanem Zemanem.
Již při předvolebním klání se onen zloduch, zeman Zeman chvástal, že oni, zemani, se selských žen museli vždy zmocnit, zatímco šlechtě je DHL, popřípadě UPS dovážely, úhledně zabalené, navoněné a afrodiziaky nefutrované, až na jejich hrady.
Koťátko s lítostí pozorovalo, jak se nastávající bývalá první chová k jeho milovanému Karlíčkovi. To bylo opravdu neslýchané a koťátko z toho bylo naprosto zdrcené. Později už jenom hořce plakalo v košíčku, protože nastávající bývalá řekla, že Karlova ženuška nix šprechen tchechisch, nur svahilanisch.
To byl ten moment, ta zrada, kdy šlechtic prohrál v nerovném boji s pomluvou a zradou. Tuto dýku ze zad, kterou mu tam nastávající bývala první dáma vťala, nedokázal vytáhnout a takto zrazen, ačkoli volal „Království za koně“ v tom boji podlehl.
A úlisný špinavec, opilec, nikotinista a basketbalista zeman Zeman s čiré radosti z odvety, z čiré pomsty nanominoval na pozici ambasadora v Požoňi (Slováci se rozhodli vrátit k původnímu jménu Bratislavy) onu zrádnou zmiji, Lívii.
Lívii, která slovensky nerozumí ani slovo a nyní si trapně u slovníku bifluje slovenské výrazy potřebné pro její funkci. Lívii, která jako rodilá Pražačka byla z Prahy nejdále na Živohošti u Slapské přehrady a celá ta léta neměla ani cestovní pas. K čemu vlastně, že?
Ještě bych se rozpovídal, ale žena mě láká k procházce. Nu což. Je třeba se obětovat.
