šílenství právě vrcholí. Od tzv. Listopadu 1989 jsem si sliboval jednu věc. A sice, že přestanou ty nejrůznější, režimu libé, šaškárny. Ale zatímco tehdy bylo nutné hlásat „Se SSSR na věčné časy“, popřípadě „Ať žije vedoucí úloha KSČ“, tak dnes stačí naučit se jedinou prostou větičku „Miluji Havla“, a to v mnoha variacích, a úspěch je zcela zaručen. A také jsem si myslel, že zmizí kádrování, ale to jsem se mýlil. Tehdy, za bolševika na to byly vyčleněny specializované útvary, dnes ale může kádrovat každý, kdo má do prdele díru.
Ti, co ať z kariérizmu nebo z hlouposti vzývají jeho božstvo Václava Havla, mají jen jediné pravidlo. A sice: Kritika VH je samozřejmě možná, ale pouze z těch správných pozic. Tím se zcela začlenili do řad totalitárních propagandistů, kteří vzhledem k socialismu prosazovali totéž.
Můžete sice kritizovat, vždyť jsme v demokracii, ale musí to vždy být kritika „objektivní“ tedy taková, která nezabrousí do nějakých temných skulin našeho velikána.
To určitě ne, ale hrdinství se vždy měří též mírou rizika, kterou dotyčný podstupuje. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude. No a u hmotně zajištěného bezdětného člověka se ten „odboj“ (skutečný odboj to nebyl ani náhodou), spíše "operetní odboj" dělá výtazně snáze.
Nechci se tázat, proč rodině Havlů, nepochybně velkoburžoazního původu, zůstal movitý majetek, byty (dům možná patřil OPBH, ale kdo ví?), to teď nejsem schopen posoudit. Ale jedna věc je zcela jasná. Persekuce té rodiny to nebyla ani náhodou.
Mně je vyčítáno, že jsem jezdil do západní ciziny, ale jak se ocitli sourozenci Ivan a Václav Havlovi se nikdo neptá. A Ivan dokonce, snad v Berkeley, to nevím přesně, udělal doktorát. A Václav, kdyby na to měl, by ho tam udělal asi také. Jenže neměl.
Takže zopakuji. Pokud se to hodí, tak se tady udavačsky hlásí: Klaus studoval tamhle, Hermánek studoval zase někde jinde.
Ale, jak by se to mělo šustnou kolem Václava Havla, tak je najednou každý „Havlofanoušek“ slepý, hluchý, němý a nesvéprávný. Prostě neví nic a nic nepoví. Na svého guru „nic nepráskne".
A pojďme dál. Přišel rok velkých nadějí, rok1968. A jaké ty velké naděje nám ti soudruzi z KSČ předestřeli? Ti „reformní komunisté“? Řeknu to na plnou hubu. Velké hovno nám předestřeli. Jen a pouze neurčité sliby.
Půl roku měl Dubček a jeho „Melody Boys“ na to, aby udělal něco konkrétního. Vždyť měl absolutní moc. Takže třeba, naprosto klidně, mohl obnovit drobné podnikání. Řemeslníky, řekněme do pěti zaměstnanců. Například. To by byla konkrétní a velmi cenná věc.
A SSSR by to nechalo zcela klidným. Ani by to s ním nehnulo. Proč taky, vždyť to jiné socialistické státy měly také. Ale oni dementní „reformátoři“ museli žvanit o „demokratickém socialismu“, o kterém nikdo nevěděl, jak má vypadat.
Ani ti Sověti ne. A takhle parta amatérů, křížených s dementními delfíny, si prostě myslela, že takové hlouposti projdou. A když neprošly a Sověti na to vlítli, tak se hráli na ublížené, protože je vykopali z jejich stranických pozic.
A aby jim samotným nebylo smutno a mohli si v kolektivu zanadávat na Husáka, jak to špatně vede a jak by to oni, ti praví reformní komunisté, vedli lépe, tak si založili Chartu, které vlastně měla mít funkci jakéhosi dopravního policisty, tehdy „Vébáka“.
Husákův režim porušil pravidla Helsinské konference, Charta 77 zdvihla terčík a ohlásila: Vidím přestupek proti Helsinskému socialismu. Charta NIKDY NECHTĚLA VÍC. Pouze, jak to měla ve svém prohlášení, dělat tu „Highway Patrol“ socialistickému režimu.
A Protože to byli reformní komunisté a Václav Havel s nimi seděl na stejné lodi, sdílel s nimi jejich myšlenky a cíle, no tak prostě byl reformním komunistou, i když komunistou prý nebyl.
Jiné prameny ale říkají, že do roku 1967 komunistou byl.
