Kdybych uměl lépe rusky, nemusel bych dnes chodit do práce...

Tedy já tam jezdím. To na věci ale nic nemění a popravdě řečeno se ani moc nedivím, když si to intelektově slabší jedinci pletou s vrátnicí. Hodinky jako holínky. Obojí se natahuje. A i v hotelu Four Seasons vydávají klíče, že?

Nebo, samozřejmě, ty kartičky k odemykání pokojů, zapínání proudu a k volání diskrétních služeb.

To ale není náš případ, k nám si každý to své řezivo musí přivést sám a jak pak pílí, je jen jeho věc. Resp. jejich věc. Ale, ženský jsou přitom, popravdě řečeno, daleko hlasitější.

Byl jsem bloud, hlupák, nadšenec či cokoli jiného. A s netrpělivostí mně vlastní jsem očekával náš vstup do EU. A hlavně mě zaujala zpráva, že v UK, tedy zkráceně Velké Británii nám, na rozdíl od Německa, žádné vstupní překážky klást nebudou.

Nekladli. Ale myslet si, že stát se zaměstnancem britské firmy, i když pro ní člověk již pracuje, je snadné, je naprostý nesmysl. Nikdo v obchodním světě není hloupý a každý, hledá, kde tesař tu finanční skulinku nechal. Jako za Babiše, že?

Bylo nás tam šest nováčků, cizinců, v té firmě, ale žádný z nás nebyl zaměstnanec. Firma prostě chtěla každý měsíc fakturu a jestli mě paměť nešálí, tak se tomuto systému říká "Švarc systém", oni ale tohle krásné označení neznají nebo nechtějí používat.

A tak jsem fakturoval jak o život. Jediná legrace byla s finančákem, který mi hned s prvním přiznáním udělal hloubkovou revizi DPH. Ale nakonec jsem na ně, po eurounijsku, udělal dlouhý nos. Moji odběratelé byli v EU a byli plátci DPH.

Práce tehdy byla krásná. nemusel jsem nikam jezdit, i když jsem jezdil. Ráno jsem se do růžova vyspinkal, nakopl nejprve bávo 1, a pak bávo 2, odvezl ženu do práce, vypil s ní a kolegyňkami kafíčko a jel za svým. Třeba do posilovny, aby až mě nějakej silnej vyzve na souboj, abych na tom Strahově neselhal.

Život obchodní šel zpočátku skvěle. Udělal jsem ránu za 0,5M Euro zisku, koupil si za provizi bávo č. 2 a byl jsem, díky tomu počátečnímu vejvaru milován a ctěn. Ale, všechna sláva, polní tráva. Mé další obchody nebyly už tak hvězdné a i když jsem obrat splnil, nebyl zisk.

A najednou se naskytla skvělá příležitost. Firma zoufale hledala někoho pro ruský trh a v Anglii ho prostě, za ty jejich peníze, nemohla nalézt.

Až nakonec lapili jednoho Afghánce, který v Moskvě studoval. Ale můj odhad, že se Rusové a Afgháncem moc bavit nebudou byl 100% správný.

A tak nastoupil ten, kdo ruštinu vždy nenáviděl a procházel z ní jen s odřenýma ušima. Tedy moje maličkost, Já v celé své kráse. Firma to považovala za dobrý nápad, zaplatila mi doškolení v ruštině, ale upřímně řečeno, co se člověk doučí za 20 lekcí?

Takže, i když s paní školitelkou i jazykovou školou byly velké vazby, nebylo to nic platné. To, že jsem něco podobného dělal i s matkou pana ředitele jazykovky nepomohlo. A ani to, že paní matka mé školitelky učila mou manželku angličtinu, nebylo nic platné.

Díra v jazycích, tedy hlavně v té ruštině (japonština a hlavně čínština by sice byly lepší, ale jsou nedostižné) způsobila, že místo, abych se teď buď povaloval na kanapi a "mejloval" nebo jezdil po světě, teď musím pracovat, jako každý druhý (blbec?).